Článek
Příběh Pražského Jezulátka nelze oddělit od dramatického náboženského převratu českých zemí 17. století. Kostel na dnešní Karmelitské ulici totiž původně vůbec nebyl katolický. V letech 1611–1613 jej vystavěli německy mluvící luteráni a zasvětili Nejsvětější Trojici. Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře roku 1620 však nastoupila habsburská rekatolizace. Ferdinand II. předal kostel bosým karmelitánům a roku 1624 byl zasvěcen Panně Marii Vítězné. O tři roky později Obnovené zřízení zemské právně upevnilo nové poměry a nekatolická šlechta byla postavena před volbu konverze nebo emigrace.
Právě do tohoto prostředí vstoupila malá vosková postava dítěte.
Jisté je, že soška má španělský původ. Do Čech ji přivezla španělská šlechtična Marie Manrique de Lara, která se roku 1556 provdala za Vratislava z Pernštejna. Později ji dostala její dcera Polyxena, provdaná nejprve za Viléma z Rožmberka a poté za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Roku 1628 Polyxena sošku věnovala bosým karmelitánům.
Tady končí pevná půda pramenů a začíná legenda. Podle jedné tradice sošku vytvořil španělský mnich podle vidění malého Ježíše. Jiná ji spojuje se svatou Terezií z Ávily, velkou reformátorkou karmelitánského řádu a ctitelkou Kristova dětství. Přímý historický doklad pro tyto příběhy nemáme. Samotná soška je 47 centimetrů vysoká, má dřevěné jádro a je modelována z barevného vosku; autor zůstává neznámý. Ježíš je zobrazen přibližně ve věku čtyř až pěti let, pravicí žehná a v levé ruce drží říšské jablko. Dítě a zároveň panovník světa.
Průčelí kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně
Klid neměl dlouhého trvání. Roku 1631 obsadila Prahu saská vojska, karmelitáni uprchli a klášter byl vypleněn. Poškozená soška skončila mezi harampádím. Když se řeholníci vrátili, nalezl ji roku 1637 karmelitán Cyril od Matky Boží. Chyběly jí obě ruce. Cyril prosadil jejich opravu a stal se jednou z klíčových postav kultu Jezulátka.
Tradice mu připisuje při modlitbě slova, která měl od Jezulátka zaslechnout: „Dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj.“ Jde o součást zbožné tradice, nikoli ověřitelný výrok. Podobně je tomu s uzdraveními či ochranou Prahy před nepřátelskými vojsky, které byly Jezulátku připisovány.
Právě tak ovšem vznikají poutní místa. Pro teologii není socha božstvem ani magickým předmětem. Úcta směřuje k tomu, koho představuje. Dítě s korunou v sobě spojuje zdánlivý protiklad křesťanské víry. Bezmoc novorozeného člověka a majestát Boha. Je to výtvarně jednoduché vyjádření tajemství Vtělení Boha, který podle křesťanství nevstupuje do světa silou, nýbrž jako dítě.
Úcta rychle přerostla hranice kláštera. Roku 1651 bylo Jezulátko neseno v procesí po pražských kostelích. Významným ctitelem byl nejvyšší purkrabí Bernard Ignác Bořita z Martinic, který nechal zhotovit zlatou korunu. Dne 4. dubna 1655 ji při slavnostní mši vložil na sošku pražský světící biskup Josef de Corte. Na tuto událost dodnes navazuje korunovační slavnost konaná první květnovou neděli.
Jezulátko bez šatů
Roku 1741 bylo Jezulátko kvůli množství poutníků přemístěno na dnešní oltář v pravé části chrámové lodi. Zvláštní kapitolou jsou jeho šaty. Soška se obléká podle liturgického roku: zelená náleží běžnému mezidobí, fialová adventu a postu, bílá Vánocům, Velikonocům a slavnostem, červená například Svatému týdnu a Letnicím. Existují však také roucha zlatá, modrá, růžová či slavnostní královský oděv. Šatník dnes obsahuje kolem tří set kusů, byť ne všechny lze používat. Oblékání mají na starosti karmelitánské sestry.
Mezi dárci byla i Marie Terezie, která roku 1754 věnovala bohatě vyšívané roucho. V moderní době přibyla například róba od brazilského spisovatele Paula Coelha. Část šatníku, stejně jako historické koruny, je vystavena v muzeu při kostele.
V 18. století se úcta šířila habsburskou monarchií, později však mnohem dál. Kopie „Bambino di Praga“ se prostřednictvím misionářů a evropských vystěhovalců dostaly do Latinské Ameriky, Indie, Číny, Koreje, na Filipíny i do Severní Ameriky. V některých katolických zemích je paradoxně Pražské Jezulátko známější než mezi samotnými Čechy.
Přišel ovšem i úpadek. Josef II. roku 1784 karmelitánský klášter zrušil. V 19. století byla úcta obnovena, ale nacistická okupace a zejména komunistický režim veřejnému náboženskému životu nepřály. Bosí karmelitáni se ke kostelu vrátili až roku 1993. Mimořádnou událostí byla návštěva Benedikta XVI. 26. září 2009. Papež před Jezulátkem připomněl právě teologii Vtělení a modlil se za děti a rodiny. Sošce zároveň daroval novou korunu, která je dnes součástí chrámového pokladu.
Pražské Jezulátko v šatech z Brazilie
Dnes se v kostele Panny Marie Vítězné zvláštním způsobem potkávají dva světy. Pro jedny je Jezulátko předmětem osobní modlitby a cílem pouti, pro jiné jednou z kuriozit historické Prahy. Mezinárodní charakter místa připomínají bohoslužby v několika jazycích, dary z různých kontinentů i muzeum s korejským hanbokem, filipínskými či latinskoamerickými rouchy.
A že Jezulátko zůstává součástí české kulturní představivosti i mimo kostel, ukázala v létě 2026 nečekaná epizoda. Premiér Andrej Babiš při debatě o mimořádném suchu prohlásil, že „půjde za Jezulátke“ a bude se modlit za déšť. Když následně skutečně zapršelo, zveřejnil video se slovy „Děkujeme Jezulátku“ a dodal, že se modlil. Katoličtí představitelé v reakci připomínali, že křesťanská modlitba není zaklínadlem ani prostředkem k magickému ovládání počasí. O starých neznabozích a komunistech, kteří pro získání hlasů ve volbách udělají cokoli je zbytečné cokoliv dodávat.
Oltář v chrámu Panny Marie Vítězné
Je to vlastně příznačná tečka za čtyřsetletým příběhem. Pražské Jezulátko bývalo dynastickým darem, klášterní soškou, symbolem barokní zbožnosti, předmětem proseb o uzdravení i ochranu města, cílem poutníků, a nakonec také turistickou ikonou. Dějiny kolem něj lze doložit poměrně přesně. Zázraky náležejí do jiné kategorie, do světa víry a tradice. Právě jejich soužití však vysvětluje, proč nepatrná vosková soška přežila říše, režimy i proměny náboženského života a dodnes dokáže oslovovat věřící, historiky, turisty a občas dokonce i politiky.
Zdroje:
FORBELSKÝ, Josef; ROYT, Jan; HORYNA, Mojmír. Pražské Jezulátko. Praha: Aventinum, 2004
