Článek
Když František Xaverský 6. května 1542 dorazil do Goa, vstupoval do úplně jiného světa. Portugalci město ovládli roku 1510 a postupně z něj vytvořili jedno z hlavních center své asijské říše. Spolu s obchodníky, vojáky a úředníky přicházeli také misionáři.
František Xaverský patřil k první generaci jezuitů a byl jedním ze společníků Ignáce z Loyoly. Do Asie přijel jako papežský legát a misionář. V Goa navštěvoval nemocné a vězně, vyučoval katechismus a pohoršoval se nad chováním mnoha evropských křesťanů. Portugalští kolonisté podle něj dávali nově obráceným věřícím velmi špatný příklad.
Konverze domorodých Paravarů Františkem Xaverským
Brzy se vydal dál. Působil zejména mezi Paravary na jihovýchodním pobřeží Indie. Ani zde však příběh nebyl tak jednoduchý, jak jej později líčily legendy o misionáři obracejícím tisíce pohanů. Část Paravarů přijala křesťanství už před Františkovým příchodem a jeho úkolem bylo nové věřící především vzdělávat v jejich víře.
Jeho misijní působení mělo rovněž odvrácenou stranu. Křesťanské misie byly úzce propojeny s portugalskou koloniální mocí. František Xaverský také roku 1546 žádal portugalského krále o zavedení inkvizice v Goa. Vznikla až roku 1560, tedy osm let po jeho smrti, a stala se nechvalně proslulou institucí. Mezitím pokračoval dál do jihovýchodní Asie a roku 1549 dorazil do Japonska. Nakonec zatoužil proniknout do Číny. To už se mu nepodařilo.
Na ostrově Šang-čchuan nedaleko čínského pobřeží Xaverský onemocněl a 3. prosince 1552 zemřel. Bylo mu 46 let. Pohřbili ho na ostrově. Právě zde začíná druhý, podivuhodnější životní příběh Františka Xaverského. Příběh jeho mrtvého těla. Po několika měsících byl jeho hrob otevřen, protože měly být ostatky převezeny do portugalské Malakky. Podle svědectví lidí přítomných exhumaci bylo tělo navzdory pohřbení nezvykle dobře zachováno.
Pozdější hagiografická tradice přidávala další podrobnosti. Tělo mělo být pružné, vydávat příjemnou vůni a při poranění dokonce krvácet. Z Malakky pokračovala mrtvola do Goa, kam dorazila roku 1554. Zpráva o mimořádně zachovaném těle slavného misionáře už město předběhla. A lidé ho chtěli vidět.
Prosklená rakev s tělem světce v bazilice Bom Jesus v Goa
V březnu 1554 bylo Xaverského tělo v Goa vystaveno veřejnosti. Následovaly scény dobře ilustrující, jak odlišný byl tehdejší vztah k ostatkům světců. Dav se chtěl mrtvého dotýkat. Kontakt s tělem člověka považovaného za světce znamenal kontakt s posvátnem a část jeho těla představovala nesmírně cennou relikvii.
Mezi návštěvníky objevila také zbožná žena, v některých pramenech označovaná jako Dona Isabel Carom. Sklonila se k Xaverského noze, jako by ji chtěla políbit. Místo toho se však měla do jednoho z prstů zakousnout a jeho část si odnést jako relikvii. Příběh dostal nevyhnutelné zázračné pokračování. Z rány mrtvého světce vytryskla čerstvá krev, která ženu prozradila.
Samotná epizoda s odcizením prstu má oporu ve staré xaverské tradici a moderní historici ji zmiňují při popisu osudů těla. Krvácení je ovšem třeba chápat jako tvrzení hagiografických pramenů, nikoli jako medicínsky ověřený fakt.
Dnes může ukousnutí části mrtvoly působit až odpudivě. Pro člověka 16. století ale nebyla touha po relikvii tak nepochopitelná. Vlasy, kosti, zuby či části těla světců byly po staletí uchovávány, přenášeny a rozdělovány mezi kostely. Ostatně Xaverského tělo později poškodili sami jeho ctitelé zcela oficiálně. Roku 1614 byla oddělena jeho pravá paže. Část relikvie skončila v Římě, kde byla spojena s jezuitským kostelem Il Gesù. František Xaverský byl roku 1622 svatořečen.
Část paže sv. Františka Xaverského jako relikvie v kostele sv.Josefa v Macao
Tady začíná být příběh světce zajímavý i pro skeptika. Ostatky Františka Xaverského přečkaly staletí a dodnes se nacházejí v bazilice Bom Jesus v Old Goa. To ovšem neznamená, že jde o ostatky dokonale zachovaného člověka ze 16. století. Historické zprávy zachycují postupné vysychání a poškozování těla. Při prohlídce v roce 1686 byly končetiny scvrklé, kůže ztvrdlá a na ostatcích byly patrné další známky degenerace. Jezuité měli dokonce obavy, zda zhoršující se stav těla neoslabí pověst jeho zázračné neporušenosti.
To je důležitý rozdíl mezi náboženským pojmem „neporušenost“ a představou dokonale konzervované mrtvoly. Františkovo tělo se měnilo a rozkládalo. Zvláštní je spíše tempo a způsob jeho zachování.
Forenzní medicína přitom zná přirozenou mumifikaci velmi dobře. Rozklad ovlivňuje teplota, vlhkost, proudění vzduchu, mikroorganismy, chemické složení prostředí i způsob pohřbení. Za vhodných podmínek může mrtvé tělo rychle ztratit vodu a vyschnout dříve než jej mikroorganismy stačí běžným způsobem rozložit.
U Františka Xaverského je ale další potíž. Jeho tělo nebylo ponecháno v jednom hrobě. Bylo pohřbeno, exhumováno, převáženo lodí, znovu pohřbeno, znovu vyzvednuto, vystavováno, prohlíženo a byly z něj odebírány relikvie. Přesně rekonstruovat proces, který začal před téměř pěti sty lety, proto nelze.
Věřící při slavnosti ke svátku sv. Františka Xaverského
František Xaverský zdaleka není jediným světcem spojovaným s „neporušeným tělem“. Snad nejslavnějším novodobým případem je Bernadette Soubirousová, vizionářka z Lourdes, která zemřela roku 1879.
Její tělo bylo několikrát exhumováno a lékaři konstatovali překvapivě dobré zachování některých tkání. Ani zde však fotografie neříkají celý příběh. Ostatky byly částečně mumifikované a při jejich přípravě k vystavení byly viditelné části obličeje a rukou upraveny voskem. Návštěvník kláštera v Nevers tedy nehledí do dokonale zachované tváře ženy zemřelé v 19. století.
Mezi další světce tradičně označované za neporušené patří například svatá Zita z Luccy či svatá Kateřina Boloňská. Jednotlivé případy jsou však velmi rozdílné: někde jde o přirozenou mumifikaci, jinde o částečně zachované tělo, někdy byly ostatky konzervovány nebo později upravovány.
Pro věřícího a patologa nemusí mít tato otázka stejný význam. V katolické tradici bylo mimořádné zachování těla někdy považováno za možné znamení svatosti. Není však podmínkou svatořečení a samotné nerozložení mrtvoly automaticky neznamená, že katolická církev prohlásila přírodní zákony za zázračně porušené.
Lékař naproti tomu nepotřebuje k vysvětlení zachovaného těla nadpřirozenou hypotézu. Přirozené mumifikace známe z archeologie i moderní forenzní praxe.
Historik stojí poněkud mezi nimi. Nemůže potvrdit, že z těla mrtvého Xaverského po ukousnutí prstu skutečně tekla čerstvá krev. Může ale doložit něco možná zajímavějšího. Lidé tomu věřili, zapisovali to, předávali dál a kolem misionářova těla postupně vytvořili jeden z nejvýznamnějších kultů katolické Asie.
Vize sv. Františka Xaverského
Ostatky Františka Xaverského jsou v Goa uctívány dodnes a při mimořádných vystaveních je přicházejí spatřit zástupy poutníků. Poslední velká vystavení proběhlo na přelomu let 2024 a 2025.
Tělo, které během staletí přišlo o prst i pravou paži a které dávno nese stopy vysychání a rozkladu, tak paradoxně získalo mnohem delší „život“ než muž, jemuž kdysi patřilo.
A žena, která se před téměř pěti stoletími sklonila k jeho noze, aby si z ní zuby odnesla vlastní kousek světce, se stala bizarní, ale příznačnou součástí jeho posmrtného příběhu.
Máte-li na tohle téma jiný názor, napište o něm vlastní článek.
Zdroje:
Pamila Gupta: The Relic State: St Francis Xavier and the Politics of Ritual in Portuguese India. Manchester University Press, 2014.
