Článek
Je to příběh, který by dvorní kronikář jakéhokoliv rozumného panovníka nejspíš nikdy nenapsal.
Král David spatří krásnou ženu. Zjistí, že je vdaná, ale stejně si ji nechá přivést a spí s ní. Žena otěhotní a král se pokusí dítě podstrčit jejímu manželovi. Když plán nevyjde, nechá muže zabít. Vezme si jeho vdovu a dál pokračuje ve vládnutí. Celkem banální příběh ze Starého zákona.
Z tohoto krále se ale nestane opovrhovaný nebo zavržený bídák na okraji dějin. Král David se stane zakladatel dynastie, k níž bude židovská tradice vztahovat naději na budoucího Mesiáše. A křesťanství z něj učiní jednoho z Ježíšových předků.
S Bat-Šebou, vdovou po vojákovi Uriášovi, kterého nechal odstranit bude mít Davit další děti, včetně budoucího krále Šalomouna. Další pokračování příběhu se dá jen těžko pochopit, i když „vykladačů“, kteří se o to pokusili byly stovky. Bůh nepotrestá Davida, ale za jeho zločiny nechá zemřít ono dítě, zplozené z cizoložství. Cizoložník a vrah žije, zatímco dítě zemře.
Pro současného čtenáře je těžké si představit názornější příklad nespravedlivého trestu. A přece právě tento detail nebyl z Bible odstraněn.
Král David hraje na harfu
Příběh začíná nenápadně, ale biblický vypravěč už první větou naznačuje, že něco není v pořádku. „Na přelomu roku, v době, kdy králové táhnou do boje,“ posílá David své vojsko proti Amónovcům. On sám zůstává v Jeruzalémě. Jednoho večera se prochází po střeše paláce a spatří velmi krásnou ženu, která se koupe. koupající se ženu. David se vyptává, kdo to je a zjistí, že se jmenuje Bat-Šeba, dcera Elíamova a že je ženou Uriáše Chetejského.
Přesto že ví, že se jedná o vdanou ženu, pošle si pro ni a vyspí se s ní. Ta po jisté době stroze sdělí králi: „Jsem těhotná.“ A král začne zahlazovat stopy.
David nechá z bojiště povolat Uriáše. Plán je jednoduchý. Uriáš přijde domů, vyspí se se svou ženou a až se narodí dítě, bude samozřejmě pokládáno za jeho. Jenže Uriáš domů nejde. Spí před královským palácem společně s Davidovými služebníky. David se ho ptá proč a Uriášova odpověď je odpovědí vojáka. Archa, Izrael i Juda jsou ve válečném táboře, jeho velitel Joáb i ostatní vojáci nocují v poli. Jak by tedy on mohl jít domů, jíst, pít a spát se svou ženou?
Věrný voják odmítá pohodlí domova, protože jeho druhové mají pohotovost nebo bojují. Zatímco král, který my měl být se svými vojáky, zůstal doma a spal s vojákovou ženou. David se pokusí ještě o jedno řešení. Uriáše opije, aby ho přiměl jít domů, ale ani podnapilý Uriáš domů nejde.
David zvedá hlavu poraženého Goliáše
A tak král David napíše veliteli Joábovi dopis s přesnými instrukcemi. Postavte Uriáše do nejprudšího boje. Potom od něho ustupte, aby byl zasažen a zemřel. Dopis předá samotnému Uriášovi k předání. Muži, který nese na bojiště svůj vlastní rozsudek smrti.
Uriáš je zabit, vdova Bat-Šeba oplakává manžela a po skončení smutku si ji David vezme za ženu. Zdá se, že je problém vyřešen, jenže biblický vypravěč přidá větu, která všechno převrátí: „V Hospodinových očích však bylo zlé, co David spáchal.“
Přichází prorok Nátan, který sice krále přímo neobviní, ale vypráví mu příběh, který i panovník pochopí.
V jednom městě žili dva muži. Jeden byl bohatý a měl množství ovcí a dobytka. Druhý byl chudý a měl jedinou ovečku. Vychoval ji, jedla z jeho talíře, pila z jeho poháru a spala v jeho náručí. Byla mu jako dcera. K boháči přišel host. Bohatému bylo líto vzít jednu z vlastních ovcí, a tak vzal chudákovu jedinou ovečku a připravil ji hostovi.
Když si král David příběh vyslechne, vzplane hněvem. Takový člověk zasluhuje trest. A prorok Nátan pouze lakonicky dodá. „Ty jsi ten muž.“
Byla to geniální past od proroka, do které se král chytil a sám nad sebou vynesl rozsudek. Mnoho vykladačů, kněží a čtenářů Bible mluvilo po staletí o „Davidovi a Bat-Šebě“ pouze jako o milostné aféře.
Bat-Sheba v lázni
Ale vnucuje se otázka na Bat-Šebu. Mohla si dovolit říct králi ne? Text neříká, že Davida sváděla, nebo že se do něho zamilovala. Byl králem, kterému se líbila manželka jiného muže. Tak si ji nechal přivést, vyspal se s ní a poslal zpátky domů. Byl králem a ona jen manželkou vojáka.
To není pouhé vyprávění o sexuální nevěře, ale je to i příběh o zneužití moci. Vlivný a mocný muž si vezme co se mu zlíbí. Následuje problém, který ohrožuje jeho pověst, a tak se pokusí vytvořit krycí příběh. Když ten selže, využije instituci, které vládne, aby odstranil svědka. David nepotřebuje Uriáše probodnout vlastní rukou. Stačí mu pero a rozkaz.
V návalu sebemrskačství nebo ve slabé chvilce sice David přizná: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ Prorok Nátan mu oznámí, že jeho hřích je odpuštěn a David nezemře, ale zemře dítě, které porodila Bat-Šeba. David se postí a prosí Boha o odpuštění. Sedmého dne dítě zemře.
Co provedlo dítě? Proč má být život nevinného člověka cenou za provinění jeho otce? A ještě podivnější je, že podobná otázka i odpověď je v samotné Bibli. Deuteronomium stanoví zásadu, že děti nemají být usmrcovány za provinění otců a otcové za provinění dětí. Každý má nést trest za vlastní hřích.
Prorok Ezechiel později tento princip vyjádří ještě ostřeji. Syn nemá nést vinu otce. Biblické texty nejsou jednotnou jasnou filosoficko-náboženskou linií. Stojí v nich vedle sebe představa rodové odpovědnosti i důraz na individuální vinu.
Některé výklady rozlišují mezi vinou a následkem. Dítě není potrestáno proto, že by bylo vinné, ale Davidův hřích má tragické následky pro nevinné. Ale to už jsou dost podivné konstrukty lidí, kteří chtějí jakýkoliv biblický text, jakkoliv nacpat do své dogmatiky.
Bat-Sheba ve chvíli, kdy jí oznámili, že na ni milostiv pohlédnul král David
A právě zde začíná druhý život tohoto příběhu. Staletí po jeho vzniku nad ním diskutují rabíni Talmudu a některé jejich závěry mohou být pro dnešního čtenáře Bible téměř šokující.
V traktátu Šabat 56a se objevuje věta: „Každý, kdo říká, že David zhřešil, se mýlí.“
Jak lze něco takového tvrdit po přečtení jedenácté kapitoly Druhé knihy Samuelovy? Rabínská argumentace je právnická. Podle jedné tradice vojáci odcházející do války dávali svým ženám podmíněné rozvodové listy. Důvod byl praktický a závažný. Pokud by muž zmizel v bitvě a nebylo možné dokázat jeho smrt, jeho žena by se mohla ocitnout v tragickém právním postavení a nemohla by se znovu vdát.
Z tohoto předpokladu rabínský výklad vyvozuje, že vztah Davida s Bat-Šebou nemusel být z technického hlediska cizoložstvím v právním smyslu.
Také Uriášova smrt dostává právnický výklad. Uriáš se měl provinit vůči královské autoritě. Davidovo provinění pak nespočívalo v jednoduché vraždě nevinného člověka, ale mimo jiné v tom, že s Uriášem nenaložil řádným právním způsobem.
A snad není náhodou, že samotný Talmud poznamenává, že jeden z rabínů vykládajících příslušný verš ve prospěch Davida pocházel z Davidova rodu.
Ale Talmud není jedna kniha jednoho autora s jedním názorem. Je to zachovaný spor. A jiná rabínská tradice vypráví příběh, který je k Davidovi téměř nemilosrdný. David se podle traktátu Sanhedrin ptá Boha, proč lidé říkají „Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův“, ale ne „Bůh Davidův“.
Autor odpověděl, že patriarchové byli podrobeni zkouškám. Na tuto výzvu reagoval sebevědomě i David. „Vyzkoušej tedy i mě“. Bůh ho dokonce upozornil, že jeho zkouška bude spojena se ženou. A David v ní selhal. Chtěl dokázat, že je roven patriarchům, aby zjistil, že není pánem ani nad sebou samým.
Ale rabínská tradice je plná překvapení a obratů. Podle dalšího textu byla Bat-Šeba Davidovi určena již „od šesti dnů stvoření“. Jinými slovy byla jeho osudovou ženou.
Na první pohled by to Davida mohlo úplně očistit. Jestliže mu ji určil sám Bůh, proč je vinný? Rabínská odpověď je mnohem zajímavější. David ji dostal příliš brzy. V doslovném tradičním textu ji „jedl nezralou“.
Podle této myšlenky nemusí člověk hřešit jen tím, že chce něco, co mu nepatří, ale také tím, že správnou věc chce ve špatný čas a získá ji špatným způsobem. I kdyby byla Bat-Šeba králi Davidovi určena, musel proto zemřít Uriáš i její dítě?
Mystika knihy Zohar tuto myšlenku rozvine ještě dál. David a Bat-Šeba zde dostávají význam přesahující jejich osobní příběh. Bat-Šeba je v zoharické symbolice spojována s královstvím, Malchut, a její spojení s Davidem má hlubší kosmický význam. Jenže právě zde vzniká paradox. Pokud byla Davidovi skutečně určena, stačilo čekat. David však čekat nedokázal a pokusil se vlastní mocí uskutečnit něco, co mu měl dát Bůh. Je to zvláštní teologie lidské netrpělivosti:
A pak rabínská tradice položí otázku, která napadne téměř každého současného čtenáře: Proč tak kompromitující příběh vůbec zůstal v posvátném textu?
Talmud v traktátu Sanhedrin nechává Davida prosit Boha, aby jeho provinění nebylo zapsáno. Je to téměř žádost o vymazání kompromitujícího záznamu. Boží odpověď je záporná a příběh zůstane. Židovská tradice nejen že zachovala skandál svého největšího krále. Vytvořila navíc vyprávění, které vysvětluje, proč tento skandál nesmí být odstraněn.
Prorok Nathan obviňuje krále Davida
Křesťanství zdědilo stejný problém, a ještě jej zintenzivnilo. David není pouze starozákonním králem. Matoušovo evangelium začleňuje Davida do Ježíšova rodokmenu. A způsob, jakým připomene Bat-Šebu, je nápadný. Neřekne jednoduše její jméno, ale napíše, že Šalomouna zplodil David „s ženou Uriášovou“. Od zmíněné události uplynula staletí, a přesto se v křesťanském textu ozve jméno mrtvého vojáka. Jako by ani mesiášský rodokmen nedovoloval Davidovi přepsat minulost.
Přitom je Bible plná problematických králů, vůdců nebo praotců. David není výjimka. Abraham ze strachu vydává svou ženu Sáru za sestru a nechá ji odvést cizímu panovníkovi. Jákob oklame slepého otce a připraví bratra o požehnání. Jákobovi synové provedou masakr mužů v Šekemu. Juda spí s Támar, protože ji považuje za prostitutku. Mojžíš zabije Egypťana. Šalomoun, syn Davida a Bat-Šeby a legendární symbol moudrosti, skončí svůj příběh obklopen množstvím žen a cizími božstvy.
Věřící člověk má někdy sklon předpokládat, že pokud Bible označuje určitou postavu za významnou nebo Bohem vyvolenou, schvaluje všechno, co tato postava udělala. Jenže biblické vyprávění často funguje jinak. Abraham může být vyvolený a zároveň zbabělý. Jákob může nést zaslíbení a zároveň podvádět. David může být pomazaným králem a zároveň se dopustit činu, který jeho vlastní prorok odsoudí. Vyvolení není potvrzením charakteru a úspěch není důkazem neviny. Jejich hrdinové nejsou bez kazů a vad.
Zůstalo také mrtvé dítě, které nedovoluje proměnit celý příběh v sladkobolnou pohádku o hříchu, lítosti a odpuštění. Když o staletí později vznikalo Matoušovo evangelium, objevilo se Uriášovo jméno dokonce v rodokmenu Ježíše. Evangelista nepřipomněl pouze Davida a Šalomouna. Napsal, že David zplodil Šalomouna „z ženy Uriášovy“. Mrtvý voják se tak podivuhodným způsobem dostal do rodokmenu Mesiáše. David ho mohl nechat zabít, ale nemohl ho vymazat z příběhu.
Zdroje:
Bible 2 Samuelova 11–12 kap., 5. Mojžíšova 24,16, Ezechiel 18,20, Žalm 51, Matouš 1,6
Babylónský talmud, Šabat 56a, Sanhedrin 107a, Avoda Zara 5a
