Článek
Rusko je země s ekonomikou silně závislou na těžbě ropy a plynu. Tento sektor ovládá úzká skupina extrémně bohatých lidí, kteří si žijí v luxusu, zatímco většina populace zůstává v chudobě. Střední třída existuje hlavně ve velkých městech, ale jinak je země socioekonomicky velmi nerovnoměrná. Navíc Rusko není jen slovanská země – jeho obyvatelstvo je etnicky pestré.
Po pádu komunismu se k moci dostali lidé, kteří převzali kontrolu nad obrovským nerostným bohatstvím a jaderným arzenálem. Tyto dva faktory jim dávají obrovskou moc nejen doma, ale i na mezinárodní scéně, kde je využívají k vydírání světa. Aby si udrželi svůj autoritářský režim, nepotřebují vzdělanou a kriticky myslící společnost, ale poslušné občany. Proto režim tvrdě potlačuje opozici a nezávislá média.
Propaganda hraje v režimu klíčovou roli. Vytváří mýtus o historické velikosti Ruska a buduje narativ, že země je obklopena nepřáteli. Tím se ospravedlňuje jakékoli agresivní jednání. Interní problémy se schovávají za externí hrozby – za vše špatné údajně může Západ. Proto jsou zakázaná nezávislá média a přístup k informacím je silně cenzurován. Samozřejmě existují způsoby, jak cenzuru obejít, například přes VPN, ale většina lidí toho nevyužívá.
Jedním z hlavních strachů ruského režimu je ztráta vlivu v sousedních zemích, především v bývalých sovětských republikách a slovanských státech. Pokud v těchto zemích fungují relativně stabilní demokracie, představuje to hrozbu pro autoritářský model vlády v Rusku. Proto už více než 15 let vede Rusko hybridní válku – šíří dezinformace, podporuje extremistické skupiny a oslabuje západní společnosti zevnitř.
Ruská propaganda zesiluje skutečné problémy v cílových zemích a podněcuje společenský rozkol. Vznikají populisté, kteří na těchto problémech staví svůj politický byznys. Média, zvláště ta, která profitují z reklam, přiživují polarizaci agresivními titulky a emočně laděnými články, protože negativní zprávy se šíří lépe. To vede k rozdělení společnosti – například v případě brexitu, Trumpa v USA, AfD v Německu, Le Penové ve Francii, Fica na Slovensku, Orbána v Maďarsku a Babiše, Turka, Konečné či Okamury v Česku, případně dalších politiků, kteří v tom spíše tápou, jako je Šlachta.
Vliv ruské propagandy, informační války, diverzní a destabilizačních operací si vybírá svou daň. K tomu se přidává i nejistota ohledně budoucí role USA v Evropě, ruská agrese proti Ukrajině a rostoucí ambice Číny. V tento moment se zdá, že místo klasické diplomacie přichází opět vláda silnějšího. Humanistické hodnoty jdou stranou a vývoj společnosti se otáčí zády hodnotám občanské společnosti a od které se kvůli své komplexnosti odkláníme. Vědomá (kontextu znalá) společnost jde směrem k nevědomé, protože vycházet z myšlenkového komfortu bolí a dost často to konfrontuje lidské ego – to vše i možná v kontextu informačního zahlcení.
Jakou tedy máme šanci v tomto světě uspět? Dokážeme udržet směr vývoje naší společnosti, nebo sklouzneme zpět k autoritativnímu stylu vlád? Jsme schopni překonat vzájemné hádky a pracovat na tom, co nás pojí? Pokud ne, můžeme se znovu ocitnout mezi mocenskými bloky – bez vlastního hlasu a bez schopnosti hájit naše národní zájmy.
