Článek
Možná byl prezident Edvard Beneš veden dobrými úmysly, když zosnoval tajnou misi do Francie. Jenomže, dobrými úmysly bývá dlážděna i cesta do pekel. Na pokyn hlavy státu odcestoval ministr sociálních věcí a sociální demokrat Jaromír Nečas 15. září 1938 do Paříže, aby Francouzům tajně sdělil, že Československo je ochotné předat část pohraničí s necelými milionem obyvatel nacistickému Německu, s tím, že by další milion Němců byl vysídlen z čs. vnitrozemí. Je jasné, že toto dobrodružství bez vědomí vlády a parlamentu nemělo význam a bylo jen zoufalým pokusem Beneše odvrátit následující katastrofu. Jen naivní člověk si totiž mohl myslet, že by na něco takového byl nacistický vůdce Adolf Hitler ochoten přistoupit.
Z hlediska československých zákonů bylo takové jednání vlastizradou a za tu by Nečasovi hrozilo doživotí nebo i trest smrti. Navíc prezident překročil své kompetence, protože k ničemu takovému neměl oprávnění. Beneš se později podle webu plus.rozhlas.cz navíc zachoval zbaběle, když zapřísahal Nečase, aby jej s tímto činem nespojoval a celý vzal na sebe. Benešovi jako prezidentu republiky odsouzení za vlastizradu nehrozilo, mohl být podle platné Ústavy z roku 1920 potrestán jen za velezradu v souladu s § 67, odstavec 1. „Trestně může být (prezident) stíhán jen pro velezradu a to před senátem na obžalobu sněmovny poslanecké. Trestem může být jen ztráta úřadu prezidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti.“ Je to tedy shodná právní úprava jako v současnosti.
Někteří historici soudí, že Beneš se ničeho nezákonného nedopustil, pouze naznačil francouzské straně, kam až je Československo ochotno zajít. Spíše se to však rýsuje jako překročení pravomoci, protože prezident nebyl kompetentní k tomu, aby podával takové návrhy, které by vedly k odstoupení čs. území. To mohl schválit pouze parlament.
Je pravdou, že už před Nečasovou misí vypukly v čs. pohraničí nepokoje, při kterých bojůvky Freikorps zaútočily na stanoviště finanční stráže a četnické stanice a vraždily Čechy. Sudetští Němci v čele se Sudetoněmeckou stranou (SDP) vedenou Konradem Henleinem vypověděli loajalitu Československu a otevřeně žádali odstoupení čs. pohraničí Německu. Byl to tedy opravdu jen zoufalý Benešův pokud, jak odvrátit krizi?
Jsem přesvědčen, že to byla velká Benešova chyba, ostatně ne jediná. Svým jednáním nabyl munici francouzským „chcimírům“. Ti se pak odvolávali na tuto událost, a říkali: „podívejte, vždyť sami Češi jako první nabídli své pohraničí Německu.“ Nečasova cesta s velkou pravděpodobností přispěla i k francouzskému souhlasu s Mnichovskou dohodou. Přitom ne všichni Francouzi s ústupky Hitlerovi souhlasili. Například náčelník francouzské vojenské mise v Československu generál Louis Faucher na protest proti podpisu Mnichovské dohody rezignoval. Protestoval proti ní též generál a pozdější francouzský prezident Charles de Gaulle, který prohlásil: „Jakožto Francouz a voják jsem zdrcen hanbou z kapitulace bez boje, jíž se naše země právě dopustila.“
Francie a Velká Británie se v září 1938 zachovaly hanebně a zbaběle. Jenomže Benešovo nechytré zákulisní jednání má na uzavření Mnichovské dohody také svůj díl viny. Nemůžeme pořád všechno svádět na jiné a přehlížet vlastní chyby.
Zdroje:
Češi v dějinách nové doby, Podiven, nakladatelství Rozmluvy, Praha 1991
Dějiny zemí Koruny české v datech, František Čapka, nakladatelství Libri, Praha 1999
Dějiny českého státu v dokumentech, uspořádal Zdeněk Veselý, nakladatelství Professional Publishing, Praha 2012
