Článek
Historie nezná kdyby, na podzim 1938 tehdejší Československo kapitulovalo před hitlerovským Německem a bez boje mu vydalo své pohraničí, kde převažovalo německé obyvatelstvo. To je fakt, který nezměníme. Ovšem legitimní je stále otázka, jestli to bylo správné.
Zastánci přijetí Mnichovské dohody, která nás připravila o třetinu území tvrdí, že to bylo jediné možné řešení. Ve válce s Německem bychom zůstali sami, měli jsme s ním přes 2000 kilometrů dlouhou hranici, která byla jen stěží vojensky bránitelná. Němci byli daleko silnější, a nepřátelsky proti nám vystupovaly též Polsko a Maďarsko. A co je nedůležitější, zůstali bychom bez spojenců a byli označeni za viníky války.
Anketa
Není ale pravdou, že bychom tenkrát neměli žádné spojence. Rumunsko tenkrát mobilizovalo a bylo ochotno dodržet malodohodové spojenectví s Československem a vyslat svoji armádu proti Maďarsku. Tím by mu tak bránilo ve vojenských akcích proti Československu. Někteří historici se také domnívají, že v případě rozhodného odporu Československa proti německé agresi by ve Francii a Velké Británii převážily tzv. válečné strany, k jejichž předním osobnostem, patřili Sir Winston Churchill a generál Charles de Gaulle, a tyto země by nám nakonec přišly se svými vojsky na pomoc.
Profesor Václav Černý a agrárnický politik Ladislav Feierabend ve svých pamětech shodně popisují bezvadný průběh mobilizace a velké odhodlání Čechů bránit svoji vlast proti nebezpečnému nepříteli a profesor Černý uvedl, že jsme se tenkrát bránit měli. Též náčelník hlavního štábu Československé armády armádní generál Ludvík Krejčí byl zastáncem boje a odmítal mnichovský diktát. Nicméně respektoval demokracii a podřídil se politickému rozhodnutí. Na rozdíl od jiných čs. generálů, k nimž patřil například Lev Prchala zvažujících vojenský převrat a ozbrojený boj proti nacistům.
Spisovatel Jan Drnek na webu Lidovky.cz souhlasí s tím, že jsme se tenkrát měli bránit i bez spojenců a následky kapitulace byly velmi drastické. „Bylo to naprosté zlomení páteře. Dvacet let se tady lidem slibovala samostatnost, hlásalo se, že už do sebe nenecháme kopat a že Češi a Slováci ukážou světu, co je dobré. A najednou to někdo vzdal bez jediného výstřelu. Na podzim 1938 měli například Poláci ještě horší armádu než my a přece se bránili, jejich armáda bojovala až do konce války doma i v exilu,“ řekl serveru Lidovky.cz spisovatel.
Nepřímo ho podpořil i vojenský historik a současný ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík na webu plus.rozhlas.cz s tím, že čestná porážka je lepší než ústup bez boje. „V roce 1968 sem armády Varšavské smlouvy vlétly a nelámaly si hlavu, jestli se budeme bránit. Do Polska ale počátkem 80. let radši nešly. Poláci v roce 1939 válku prohráli (…), ale mohou říci, že bojovali a kladli odpor v bezvýchodné situaci. My jsme to vzdali a myslím, že nás to poznamenává do teď.“ Ten dále upozornil na velmi důležitou skutečnost, že nikde v německých archivech nezjistil, že by se německá armáda chystala na podzim osmatřicátého roku na válku proti Československu. Povolala do zbraně pouhých několik tisíc záložníků, ale žádné významné přesuny k československým hranicím neprovedla. V soukromém rozhovoru mi kdysi historik Stehlík řekl, že oni (Němci) by do toho tenkrát nešli.
Web Forum24.cz přinesl také informaci, že němečtí generálové vedeni samotným náčelníkem štábu pozemního vojska Ludwigem Beckem připravovali v září 1938 puč s cílem svrhnout nacistický režim Adolfa Hitlera. O této možnosti píše ve zmíněné knize i profesor Černý. Přijetí Mnichovské dohody Československem však tuto možnost zmařilo. Je ovšem pravdou, že i pučisté měli zájem o cizí území, také o naše Sudety a polský pozemní koridor k Baltskému moři.
Také vojenská přesila Německa nad Československem nebyla tak patrná, jak by vyplývalo z početní převahy obyvatelstva. To z toho důvodu, že od konce I. světové války mělo Německo jen malou armádu – Reichswehr o 100 000 mužích. Základní vojenskou službu obnovilo až v roce 1935, takže Německo bylo schopno postavit armádu se zhruba 1,6 miliony vojáků. Proti nim Československo mobilizovalo 1,2 miliony mužů.
Já jsem přesvědčen, že jsme se tehdy bránit měli a jak již bylo řečeno historikem Stehlíkem, čestná porážka je lepší než ústup bez boje. Takové Dánsko se bránilo německé agresi v dubnu 1940 jen jeden den, ale kladlo odpor a vzdalo se se ctí.
Zdroje:
Paměti 1938 – 1945, Václav Černý, nakladatelství Atlantis, Brno 1992
Politické vzpomínky /I/, Ladislav Karel Feierabend, nakladatelství Atlantis, Brno 1994
