Článek
Olympijské hry měly být podle představ svého zakladatele barona Pierre de Coubertina soutěží amatérských sportovců, tedy těch, kteří si na rozdíl od profesionálů nevydělávají sportem na živobytí, ale mají také civilní zaměstnání. Proč ne? Jenomže komunistické země tuto podmínku, v úmyslu dokázat za každou cenu, že jsou lepší než onen „prohnilý Západ“, lstivým a podvodným způsobem obcházely.
Když se podíváme na tabulky medailistů olympijských her od roku 1972 do roku 1988, tak zjistíme, že na prvním místě byl vždy Sovětský svaz a s výjimkou mnichovské olympiády v roce 1972 druhou příčku v letech 1976, 1980 a 1988 obsadila NDR . Letní olympiádu v Los Angeles v roce 1984 země sovětského bloku s výjimkou Rumunska bojkotovaly.
Anketa
Socialistické východní Německo se 17 miliony obyvateli bylo považováno za sportovní velmoc. Pravda o jeho sportovních úspěších je však jiná, velmi tristní. Stál za nimi především tak v jako jiných komunistických zemích nejen státem řízený doping, což je v současné době jasně prokázáno, ale také další fenomén, respektive podvod - profesionalismus vydávaný za amatérismus.
V roce 1980 jsem byl se střední školou na lyžařském výcviku na Šumavě v Hajné hoře u Vimperka. Besedovat tam za námi přišel hokejista Petr Otte, který hrával první ligu za Škodu Plzeň, a tehdy byl útočníkem druholigového Šumavanu Vimperk. Jak je uvedeno v Plzeňském deníku, byl tam proto, aby mohl hrát jenom hokej a oddálil nástup do zaměstnání. Prvoligoví hráči se totiž po určitém počtu odehraných sezón v nejvyšší soutěži mohli i v druhé lize (oficiálně tehdy 1. NHL) věnovat pouze sportu. Na dotaz našeho tělocvikáře, že to je přece profesionalismus, tak hráč odpověděl. „Ano, máte pravdu, je to profesionalismus, i když oni nám říkají, že není.“
Bingo! To byl další z komunistických podrazů. Jeho podstata spočívala, jak uvedl ve své diplomové práci na VŠE Jan Křivánek, v systému zvaném státní amatérismus, který umožňoval sportovcům věnovat se jenom vrcholovému sportu, aniž by byli oficiálně považováni za profesionály. Sportovci byli formálně zaměstnáni ve státních podnicích nebo institucích, kde měli i pracovní smlouvy, ve skutečnosti se však věnovali pouze svému sportovnímu odvětví. S úsměvem si vzpomínám, jak mně můj kamarád a bývalý hokejový brankář českobudějovického Motoru Vladimír Plánička zvaný Plante přiblížil svoje předchozí působení v košických VSŽ. V občance měl tenkrát uvedeno zaměstnání biely murár (bílý zedník). Přitom v životě snad nikdy nedržel v ruce zednickou lžíci. A tak tomu bylo i s ostatními fiktivními soustružníky, horníky, chemiky atd., kteří často ani neměli vzdělání v daném oboru. Ti si do svého oficiálního zaměstnání chodili tak akorát pro výplaty. Platí však zásada, že pokud se člověk živí pouze sportem, tak je to v každém případě profesionalismus a o amatéra zkrátka nejde. Tečka.
A tak tomu bylo i v ostatních socialistických státech, které na mezinárodních mistrovstvích a olympijských hrách reprezentovali takoví podvodní amatéři. Západní země rozlišovaly mezi amatéry a profesionály a na olympijské hry posílaly ty první. Pak se nelze divit tomu, že třeba ve fotbale dříve vítězily na olympiádách týmy ze socialistických zemí, protože ty ostatní tam nevyslaly své nejlepší hráče. Senzaci pak způsobil americký hokejový tým složený z univerzitních hráčů na zimních olympijských hrách v Lake Placid v roce 1980, který porazil namachrované Sověty hrající v nejsilnější sestavě 4:3, a získal zlaté medaile. Většinou však sportovci věnující se pouze své disciplíně logicky vítězili nad těmi, kteří kromě sportu měli i své civilní povolání. Pak se tedy nelze divit vysokému počtu medailí pro východní socialistické země.
Je proto dobře, že v současné době už toto pravidlo o amatérech na letních a zimních olympiádách neplatí a ty tak jsou skutečným svátkem sportu a přehlídkou těch nejlepších sportovců.
Zdroje:
