Článek
Násilí při zatýkání, nasazování provokatérů, kteří ze sebe dělali nepřátele režimu, mimořádně surové výslechy zadržených, jež prakticky neměli žádná práva a vyšetřovatelé si s nimi de facto mohli dělat, co chtěli, to všechno měly represivní orgány rudých a černých společné. Komunisté a nacisté založili totalitní režimy, které z celých skupin obyvatel z rasových nebo třídních důvodů učinily bezprávnou masu lidí.
Gestapo se podílelo na holocaustu nebo masovém útlaku i v případě odvet vůči některým protinacistickým odbojovým činům. Týkalo se to třeba vypálení Lidic odvetou za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Stejně tak i StB nebo NKVD prováděly masové represe lidí kvůli třídnímu původu, i když ti se ve skutečnosti ničím neprovinili. Typickou ukázkou byla akce Kulak v Československu v padesátých letech minulého století, při které komunisté násilím vysídlovali sedláky ze svých domovů a oloupili je o jejich majetek, přičemž tito ubozí lidé se žádných zločinů nedopustili.
Státní bezpečnost a její sovětská obdoba NKVD však přece jenom byly někdy nebezpečnější než gestapo. To dokazuje i film ruského režiséra Nikity Michalkova z roku 1994 (z doby, kdy byl ještě příčetný a nikoliv slepým vyznavačem zločince Putina) Unaveni sluncem. V něm je hlavní hrdina velitel divize Rudé armády plukovník Kotov v roce 1936 zatčen NKVD a jeden ze zatýkacího komanda mu řekl: „Ty se totiž přiznáš, že jsi anglický, německý a japonský špion.“ Čili obvinění a často totálně nesmyslná byla připravena dopředu, dotyčný neměl šanci se obhájit, musel se naučit nazpaměť výpověď dopředu nachystanou vyšetřovateli, kterou pak opakoval u soudu. Tento skvělý film přesně popisuje realitu Sovětského svazu v éře stupňujících se stalinistických represí.
Sovětské zkušenosti pak plně využila československá StB v padesátých letech. Klasickým příkladem byl proces se Slánského spikleneckým centrem, kdy obžalovaní vrcholní komunisté byli přinuceni zpaměti odříkávat u soudu předem naučené výpovědi, které jim připravili vyšetřovatelé. Pokud vyšetřovaní absurdní obvinění odmítali, byli donuceni k přiznání vykonstruované viny mučením. Je faktem, že i NKVD a StB se rovněž snažily najít z jejich pohledu skutečného nepřítele, nicméně v mnoha případech se podílely na absurdních vymyšlených kauzách.
Gestapo i přes svoji odpornou zločineckou podstatu, kdy své oběti vystavovalo mimořádně nelidskému mučení, například podplukovníka Josefa Mašína zřídilo při výsleších k nepoznání, se neuchylovalo k takovým dopředu nalinkovaným přiznáním. Kdysi jsem slyšel takový zjednodušený příměr, gestapo chtělo znát pravdu, StB svoji pravdu. Něco na tom však určitě je.
Komunistické praktiky mohly mít více příčin, jednou z nich jistě byla i Stalinova paranoia, který viděl všude nepřítele, a další asi v tom, že všechno se za socialismu plánovalo i počty zatčených a odsouzených. V třicátých letech dokonce v SSSR došlo ke kurióznímu momentu. Ve jednom městě už bylo pozdě odpoledne a náčelník místní NKVD s hrůzou zjistil, že ještě nesplnil denní limit zadržených. Z toho mohl mít sám pořádný průšvih včetně obvinění ze sabotáže a zrady socialismu. Tak vyslal komando na místní nádraží, ať zatknou všechny, které tam najdou. Holt plány se plnit musí.
Zdroje:
Zpráva o organizovaném násilí, Vilém Hejl, nakladatelství Univerzum, Praha 1990
Rudohnědá nemoc 20. století, Thierry Wolton, nakladatelství Volvox Globator, Praha 2003
Pěticípá totalita, kolektiv autorů. nakladatelství Kniha Zlín, Praha 2021
Dějiny Ruska 20. století – díl I., editor Andrej Zubov, nakladatelství Argo, Praha 2014
