Článek
Spisovatel, publicista a politik Pavel Tigrid patřil k největším českým osobnostem dvacátého století. Z toho světa odešel 31. srpna 2003 poté, co dobrovolně přestal brát životně důležité léky. Nedávno jsme si tak připomněli dvacáté výročí jeho úmrtí.
Pavel Tigrid vlastním jménem Pavel Schönfeld se narodil 27. října 1917 v Praze. Pocházel z původně středostavovské židovské rodiny, která však konvertovala ke katolicismu a on sám byl pokřtěn. Jméno Tigrid přijal později, údajně jako následek prohřešku při zkoušení v hodině zeměpisu, kdy si spletl název významné asijské řeky Tigris.
V televizní debatě rozdrtil Zdeňka Mlynáře
Poprvé jsem viděl Pavla Tigrida v televizi v debatě se Zdeňkem Mlynářem někdy v roce 1990. Ten svého soka z emigrace, bývalého reformního komunistu z roku 1968 a tajemníka ÚV KSČ vůbec nešetřil, ostře do něj šil a ptal se jej, co vlastně v tom osmašedesátém roce chtěli reformovat, protože komunismus je absolutně nereformovatelný. Jeho oponent se většinou jen chabě bránil slovy „Pavel Tigrid je zas ve svém živlu.“ Líbila se mi jeho ráznost a přímočarost.
Ano, to byl celý výstižný Pavel Tigrid,svérázný, milující demokracii a svobodu, který se nebál jít proti proudu. Není proto náhodou, že před dvěma totalitami, nacistickou a komunistickou, dvakrát uprchl ze země. Poprvé v roce 1939. Za II. světové války žil a působil v Londýně, podílel se na československém vysílání rozhlasové stanice BBC a spolupracoval s předsedou československé exilové vlády Msgr. Janem Šrámkem, pod jehož vlivem se stal katolíkem.
Podruhé jej přinutili opustit vlast komunisté v únoru 1948. Do Německa respektive tenkrát americké okupační zóny se dostal hodinu předtím, než na hranice dorazil zatykač ministerstva vnitra na jeho osobu. Na přímý rozkaz komunistického ministra vnitra Václava Noska měl být zatčen za útoky na lidově demokratický režim, podrývání československé zahraniční politiky a také za urážky Sovětského svazu, což byl v té době neodpustitelný zločin. Tentokrát jeho vynucený pobyt v cizině trval déle, do vlasti se mohl vrátit až po čtyřiceti dvou letech. V nuceném exilu tak strávil více než polovinu života.
Na Pavlu Tigridovi je nejsympatičtější vlastnost, že dokázal hájit svoje v drtivé většině případů pravdivé názory i proti většině. Názorné tomu bylo po roce 1945 v krátké éře okleštěné demokracie tzv. třetí Československé republiky. Tehdy byl ve společnosti velmi rozšířený názor, že naše vlast má být jakýmsi mostem mezi Východem a Západem a tuto nesmyslnou teorii razil i prezident Edvard Beneš. Pavel Tigrid v té době omezené svobody, kdy například bylo zakázáno kritizovat Sovětský svaz, působil v časopisech strany lidové, s touto myšlenkou veřejně polemizoval a jasně doložil, že jsme historicky po staletí civilizační a kulturní součástí Západu a s Východem nemáme nic společného.
Protestoval proti poválečnému násilí na Němcích
Tento vynikající žurnalista se také pod vlivem humanisty Přemysla Pittera postavil proti násilnostem doprovázející odsun Němců a dokonce neváhal psát o českém gestapismu. „Řekl jsem už, že princip kolektivní viny, který byl v případě vyhnání československých Němců v zásadě aplikován, je nepřijatelný; ale nemohu po pravdě tvrdit, že jsem se proti němu zvlášť výrazně bil nebo i jen angažoval. Naproti tomu k jeho nelidskému provedení jsem se – spolu s hrstkou kolegů novinářů – postavil kriticky a veřejně, i když s rezervou, kterou diktovaly tehdejší cenzurní a autocenzurní poměry,“ zveřejnil později svůj názor na vyhnání německé menšiny ve své výborné knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.
Už v listopadu 1945 však v lidoveckém časopise Obzor kritizoval brutalitu a teror, jemuž byli Němci včetně žen, starců a děti ze strany některých Čechů vystaveni. Mimo jiné se jednalo o jejich mučení, znásilňování a okrádání před nuceným vysídlením do Německa. V této souvislosti neváhal psát o českém gestapismu. Pavel Tigrid si mohl takový přístup dovolit, už proto, že sám byl židovského původu a obětí nacistické perzekuce. Mnoho jeho příbuzných zavraždili nacisté ve vyhlazovacích lágrech. A jistě právě proto trval na tom, že princip kolektivní viny je neslučitelný s právním státem i obyčejnou lidskou slušností. On samozřejmě nezpochybňoval nacistické válčené zločiny a potrestání jejich viníků, ale nesouhlasil s násilím na nevinných lidech.
Výše zmíněná skvělá publikace obsahuje fiktivní rozhovory s dívkou Lucii, s níž se on jako emigrant setkal po srpnu 1968 v tehdejší Jugoslávii a vypráví ji pravdu o československých dějinách. V tomto ohledu má dívka samozřejmě mezery, protože jí komunistický režim leccos podstatného zamlčel. Mladá žena pod jeho vlivem sama uvažuje o emigraci, v knize však není patrné, jak se nakonec rozhodla.
Po druhém nuceném odchodu z vlasti se Pavel Tigrid na začátku padesátých let stal programovým ředitelem Rádia Svobodná Evropa, odkud brzy, údajně po rozporech s ikonou čs. emigrace na Západě Ferdinandem Peroutkou, odchází. Stěhuje se do USA, kde zpočátku pracuje jako číšník a později si s manželkou Ivanou otevírají vlastní restauraci. To je důkazem toho, že on se nebál přijímat jakékoliv výzvy života, nefňukal nad tím, jak je k němu svět nespravedlivý, že on umí, ale druzí jej nechápou. Když se nemohl uživit jinak, tak šel a dělal číšníka.
Věřil v pomalou demontáž nefunkčního socialismu
V roce 1956 pak nastal důležitý okamžik pro celý čs. západní exil, kdy Pavel Tigrid začal vydávat časopis Svědectví. O čtyři roky později pak přesídlil zpátky do Evropy, konkrétně do francouzské metropole Paříž, kde se redakce Svědectví i zásluhou jeho ženy stala kulturním centrem československé emigrace. Tento prestižní časopis četli hlavně Češi žijící v západních zemích, byl však nejrůznějšími cestami pašován i do totalitního rudého Československa. Prostřednictvím diplomatických zastoupení, v autech, kamionech i mezinárodními expresy po železnici.
Důležitou úlohu při potlačování komunistického učení měla podle Svědectví západní odborná literatura a její dovoz za železnou oponu. V jednom jeho čísle se mimo jiné píše. „Někteří soudruzi mají při výkonu svého povolání přístup k západní odborné literatuře, dávají těmto svazkům a časopisům tajně kolovat nebo pořizují o nich přehledy v českém či slovenském znění. Tato teoretická průprava, umožňující krystalizaci názorů a rozšiřující znalost čs. komunistů o poznání polských, jugoslávských, maďarských a i sovětských revizionistů, je nezbytná k postupnému pronikání a prosazování těchto myšlenek ve všech orgánech KSČ.“
Ano, Pavel Tigrid byl skeptický k nějakému vnějšímu zásahu do československých záležitostí, k vypuknutí třetí světové války, která by přinesla svobodu komunisty porobeným evropským národům. On prosazoval postupné změny nefunkčního socialismu prostřednictvím větší informovanosti, tedy až se lidé v jeho vlasti utiskované komunisty dozvědí, jak jejich země ve skutečnosti zaostává za Západem, tak se budou sami dožadovat změn, které pomohou rozložit socialismus zevnitř. Pozdější vývoj mu dal za pravdu. Na komunismus respektive socialismus marxistického provedení měl Pavel Tigrid jasný názor, teoreticky je to dobrá myšlenka, v praxi však neuskutečnitelná, která vede k útlaku a vraždám lidi. Proto proti rudé zkáze bojoval ze všech sil.
Po listopadové revoluci v roce 1989 se exilový publicista slavně vrací do vlasti. Zpočátku působil jako poradce prezidenta Václava Havla, později se v první Klausově vládě v letech 1994 – 96 stal ministrem kultury.
Lidé jsou sami zodpovědni za své životy
Na svůj život pak vzpomíná formou rozhovoru s Pavel Kotykem v knize Mně se nestýskalo. Mimo jiné v ní řekl jasně, že jemu se opravdu po životě v zadrátovaném koncentračním táboře, kterým socialistické Československo bylo, nestýskalo. Vůbec mu nechybělo. On raději žil ve svobodě na Západě, kde byl šťastný.
V této knize jsou mimo jiné myšlenky, které stále platí a měly by se zlatem tesat do kamene. „My všichni politologové jsme se mýlili, postkomunistická éra je skoro tak složitá jako komunistická. Úplně jinak. Exploze svobody, sen, že svoboda vlastně je nezodpovědnost, každý pro sebe a každý za sebe, je naprosto falešný. Tak to opravdu není! Svoboda je především stálá zodpovědnost, stálé rozhodování za sebe, ne druhých za mě. Lidé mě zastavují na ulici: ,Pane Tigride, jak to dopadne, co uděláte?‘ Říkám: ,Co uděláte vy, občané, rozhodne, mě se neptejte, na vás záleží.‘ Osobní zapojení zmizelo, všichni mluví, jako by ještě byli ,oni‘, ti ,druzí‘, ale že to jsou oni sami, teď už neplatí.“ To je přesně ono. Mnozí lidé mají v sobě silně zakořeněné komunistické myšlení, že oni sami se o sebe starat nemusí, ale druzí jsou povinni se starat o ně. Pavel Tigrid takovým jasně vzkazuje, že každý člověk je především zodpovědný sám za sebe, a je na něm, co se svým životem učiní.
Zdroje:
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/svedectvi-o-svedectvi-1969/
Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Pavel Tigrid, nakladatelství Odeon, Praha 1990
Mně se nestýskalo, Pavel Tigrid&Petr Kotyk, nakladatelství Gutenberg, Praha 2010
