Článek
Dlouho jsem žila v domněnce, že pokud se k okolí chovám slušně, naslouchám a snažím se věci řešit v klidu a s pochopením, setkám se s úplně stejnou odezvou. Jenže život mě opakovaně vyvedl z omylu. Mezi lidmi se pohybují jedinci, kteří vnímají empatii a ochotu domluvit se jako jasný signál, že s vámi mohou manipulovat, zkoušet vaše limity a prosazovat vlastní zájmy na váš úkor.
Když se snažíte věci urovnat bez křiku a zbytečných scén, tito jedinci si to často přeloží po svém. Myslí si, že jste poddajní, že se bojíte konfliktů a že si od nich necháte cokoliv líbit. Čím víc jste ochotní ustoupit ve jménu rozumné dohody, tím víc si na vás dovolují.
Jenže trpělivost má své pevné meze. Zjistila jsem, že tato hra na slabost funguje jen do chvíle, kdy se člověk zastaví a jasně ukáže, že tudy cesta nevede. Jakmile se totiž laskavý člověk rozhodne nastavit stopku, bývá to pro druhou stranu velký šok. Nečekají ráznou odpověď ani pevné hranice, protože byli zvyklí, že nakonec vždycky ustoupíte.
Být laskavý a ochotný se domluvit rozhodně neznamená, že ze sebe necháme dělat rohožku. Je to vědomá volba a projev vnitřní dospělosti, nikoliv slabosti. O to víc si pak musíme vybírat, komu svou důvěru a vstřícnost věnujeme. Ti, kteří si naši laskavost pletou se slabostí, si totiž ve finále naši společnost vůbec nezaslouží.
Jak to máte vy? Stává se vám, že lidé vaši dobrou náladu a ochotu domluvit věci v klidu zneužívají, dokud se rázně neozvete?
Za každým článkem stojí hodiny poctivé práce, vzdělávání, rozhovorů a cestování. Pokud vám moje tvorba dělá radost nebo vás inspiruje, můžete mé nezávislé psaní podpořit drobným příspěvkem na kávu či cestovné. Děkuji, že pomáháte udržovat tento blog naživu! Sledujte můj profil a nic vám neunikne.





