Článek
Když chodily moje děti do školky, tak většina rodičů řešila volnočasové aktivity. Z každé strany jsem slyšela, jak ten chodí na atletiku, ten na fotbal, tahle zase na tancování. S nástupem do školy se nic nezměnilo, většina dětí nějaké to sportovní vyžití měla a když ne, tak je rodiče v průběhu roku někam přihlásili. Když to porovnám se svým dětstvím a dětstvím vrstevníků, musím upřímně říci, že mám pocit, že se díky sportovním kroužkům děti hýbou mnohem více než kdysi my. Ano, vždy se najdou děti, které sport nebaví, ale takhle to bylo vždycky. To, že nechodí do žádného kroužku neznamená, že nejezdí na kole nebo nelezou po stromech.
Hřiště ve městech bývají přeplněná a rozhodně nenabývám dojmu, že děti mají málo pohybu. Mám stále pocit, že je hřišť málo, aby zcela pokryly poptávku. Nemyslím teď klasické hřiště s houpačkami a kolotočem, ale místa, kde si mohou starší děti zahrát s míčem bez rizika, že se budou plést pejskařům, chodcům nebo cyklistům. Mám pocit, že větších ploch uzpůsobených na hraní fotbalu nebo basketu je málo a když, tak jsou téměř vždy totálně přeplněné. A tak trošku se smutkem procházím místem, kde se buduje nové obchodní centrum, a sleduji děti, jak o kus dál přelézají školní plot, aby si mohly zahrát na hřišti fotbal, protože jinde prostě není místo. Děti sportují rády, ale vždy se najdou takové, které do žádného kroužku nechodí, jsou však vidět venku na kole nebo bruslích.
Jak je tedy možné, že mají některé děti nadváhu?
Vídám děti, které sportují, jezdí na kole a stále někde pobíhají. Vídám ale i děti, které pobíhají s brambůrkami, nezřízeně do sebe hází sladkosti, a to celé prolévají energetickými nápoji. Vidím rodiče, kteří kupují sladkosti se stejnou samozřejmostí jak pečivo. „Mami, všichni mají sušenky, proč musím mít chleba?“ ptaly se mě často děti. Nechápaly, že s tím tolik nadělám, a měly dojem, že jim nechci dopřát. Také jedly bonbony, čokolády a sušenky, ale tak nějak rozumně, ne jako dennodenní svačinu.
A tak jsem do zblbnutí vysvětlovala, jak je důležité jíst zdravě. A děti mi vyprávěly o dětech, které dostávají každý den sušenky a jiné laskominy. Byla jsem z toho rozhozená a trochu se strachovala, jestli nejsem opravdu jen raritou. Nejsem odpůrce sladkostí v rozumné míře, a také někdy přilepším domácích koláčem, perníkem nebo bábovkou a někdy i kupovanou sušenkou. Jenže z pohledu svých dětí jsem výjimka. „Proč pořád nosíš jablka?“ zeptal se syna jednou spolužák, který chroupal párek, který mu přibalila babička. „Protože mi chutnají,“ odpověděl syn. V nestřeženém okamžiku mu spolužák kus ukrojeného jablka sebral. „Babička mi chce dávat jen párky a já mám chuť na jablko,“ vysvětlil mu později. K tomu myslím není co dodat.
Jiný příběh se odehrál, když jsem jednou poslala syna pro rohlíky. Nečekala jsem, že si po návratu vyslechnu převyprávění rozhovoru, který se v obchodě odehrál. U pečiva stál tatínek s velmi malým chlapečkem:
„Co si dáš?“ zeptal se tatínek.
„Rohlík,“ dožadoval se syn.
„Ne, rohlík ti nekoupím, vyber si něco sladkého!“ nakazoval tatínek.
„Já chci rohlík,“ trval na svém syn.
„Říkám, že ti rohlík nekoupím, vyber si něco sladkého!“ rozčiloval se tatínek.
„Rohlík,“ toužil syn.
„Ne, říkám ti, rohlík ne, třeba koblížek nebo croissant?“ trval na svém nutnosti koupit sladkost tatínek.
„Tak tedy croissant, no,“ rezignoval nakonec naštvaně chlapec.
K tomu myslím není co dodat. Tatínek zřejmě pohladil své ego, a uspokojil pocit, že synovi dopřál. Že o to jeho dítě nestálo je věc vedlejší. Dnes a denně slyším o dětech, které nosí ke svačině tolik sladkostí, že je rozdávají, protože to sami nestíhají jíst. Ale ustávám to a krájím jablka a mažu rohlíky a nehodlám být v tomhle jiná. Doma pak přidávám ještě zeleninu a dětem ji servíruji téměř pod nos. Samozřejmě mají doma i sladkosti, kterými je babičky nezapomenou zásobit a i já jim někdy něco koupím, ale s rozumem. Když potkám spolužáky dětí, žasnu, jak ty děti dříve štíhlé jak proutek tolik přibraly. Když pak tohle téma doma nadhodím, děti mi potvrdí, že se tohle týká těch, které nenosí nic jiného než sladkosti, brambůrky nebo kolu. Utvrdí mě to v tom, že nejsem pedantský rodič, který nechce svému dítěti dopřát, ale máma, která to myslí dobře, a ví co dělá. Když pak někde slyším, jak se děti málo hýbou, nedá mi to než nesouhlasit a tvrdit, že problém je docela někde jinde.
