Článek
Každopádně ze své zkušenosti vím, že to není dneska žádný med.
Seznamky už jsou docela ohraný. Postupně jsem jich pár vyzkoušela, zaplatila stovky na předplatných, abych zjistila, že to nikam moc nevede. Z poslední seznamky mi zbyly akorát desítky obrázků v mobilu a touto přehlídkou bizarností bavím své přátele. Ano, jsem zlá a možná skončím i v pekle. Ale jako pardon, to, co si někteří dají za fotky na profil? Fakt mě nezajímá holé pozadí, fotky v ručníku, apod. a popisek: „už dlouho jsem neměl sex“ taky vyloženě láká k tomu se dané osobě ozvat. A mohla bych pokračovat dál… Nicméně dalo se narazit i na takové, kteří se zdáli být „normální“. Nenechala jsem se tedy hned odradit a byla i na několika schůzkách. Často to ale byli ustrašení pánové, kteří možná hledali maminku.
Takže prekérka. Co dál? Mám už za sebou i zájezd pro jednotlivce, kdy jsem si naivně myslela, že tam potkám mladé lidi, protože na cyklovýlet pojedou přece mladí. No jo, ale to možná tak v minulým století, kdy nefrčela elektrokola. Na to jsem nepomyslela, elektrokola… Takže tenhle pobyt byl s šedesátníkama. Ale sranda s nima byla, to se musí nechat. Takže tudy cesta taky nevede.
Dlouho jsem odolávala nabídkám seznamovacích akcí – ženy sedí každá u jednoho stolečku a po pěti minutách se u nich střídají pánové na pokec. Nakonec se na jednu takovou akci přihlásím. Už asi spíš ze srandy než s vidinou, že se s někým seznámím. Začínám to seznamování brát pomalu jako sport… Jo, sport, to se asi člověk seznámí snadněji. Ale s mojí pochroumanou páteří se můžu přihlásit leda tak do šachovýho kroužku… Ale zpět k seznamovacím akcím. Abych opět netroškařila, byla jsem hned na několika. Ať to za to stojí, ne. V peněžence se zase prohnal vítr, ale třeba z toho přece jenom něco kápne. Na první akci jsem šla trochu s obavami, protože pár dní před dnem D mi volala paní organizátorka a radila mi, co mám a nemám pánům říkat. Tak si pomyslím, že pokud musí radit takto každému, tak to bude asi kvalitní materiál, a mám se na co těšit… No, byl mi nejvíc sympatický jeden z organizátorů, ale to se asi nepočítá, co?
Stolečky široké asi půl metru, kdy měli snad všichni pánové tendenci se naklánět a narušovat mi tak osobní prostor, bych ještě zvládla. Ale nějak bylo vyčerpávající komunikovat během dvou hodin postupně s osmnácti lidmi. Krom toho, že jsem měla úplně vymluvený hlasivky, tak v polovině jsem se už neuměla pomalu ani představit, a nevěděla jsem, co komu říkám a co říká kdo mně. Takže pokud s někým člověk jde na další schůzku, vlastně to je takové rande naslepo, protože po téhle akci si o každým pamatujete velký prd. V průběhu si člověk sice píše nějaký poznámky, ale zmohla jsem se jen na suché: „divnej“, „dívá se do země“, „nemluví“… Na konci akce jsem byla totálně vyždímaná, nikdo mě nezaujal, ale „pod tlakem“ jsem dva pány označila. Pokud se shodneme, organizátor předá kontakt. Tímhle ale zábavička ještě neskončila.
Druhý den paní organizátorka volá a s velkou slávou mi předává kontakt na dva pány, se kterými jsem se navzájem označila. Myslela jsem, že je hotovo. Uf, mám to konečně za sebou. Ale ne, paní mi oznámila, že jsem se líbila celkem deseti pánům. A začala mi „nutit“ další kontakty. Já absolutně už nevěděla, koho mi popisuje. Připadala jsem si jako v obchodě mezi regálama, kde si mám vybrat, kterej jogurt chci, jestli ten borůvkovej nebo spíš jahodovej.
Po této akci jsem se ale i tak s jedním chlapem sešla. Pokec byl moc příjemný. Vždycky, když jsem se začala nadechovat, že něco povím, obohatil mě svojí historkou. Tady jsem si hlasivky fakt vymluvit nemohla. Zpráva od něho ten večer, že to bylo opravdu fajn, ale moc toho o mně vlastně neví, mi dorazila. Nakonec jsem ale byla na schůzce i s druhým pánem, jen asi o tři čtvrtě roku později, kdy nejspíš dělal vánoční úklid a našel svoje poznámky s kontakty. Jenže tenhle zas trochu zaváněl šovinismem, ale třeba jsem jen moc kritická.
Takový byl výsledek z mé první seznamovací akce. Ale já se přece nenechám zlomit, nebo možná se jen chci sebetrýznit – taky možnost… Vyzkoušela jsem tedy další, tentokrát nižší věkovou kategorii. Tam to bude lepší, utěšuju se. Na první pohled mě překvapilo, že tam bylo dost pánů při těle. To nic proti, ovšem jeden asi neodhadl velikost košile, a tak jsem si celých těch pět minut naší konverzace říkala, jestli ten knoflíček uprostřed povolí a vyrazí mi oko, nebo ne. Jiný mi vyprávěl, jak vypil flašku vína na ex a další zajímavé perly. Závěr – mladší nejsou vždycky až tak vyspělí. Takže zase nic.
Dalo by se předpokládat, že po těchto fiascích už nikam nepůjdu. Ale vzhledem k tomu, že vzpomínky se časem mění (mně se změnily zřejmě tak o 360 stupňů), tak jsem do toho šla znova. Do třetice všeho dobrého, ne. No, tak tuhle pohádku si nechám raději pro děti. Výsledek – přišlo méně pánů než žen, takže byly prostoje, nebylo z čeho vybírat a ti, co tam byli, tak bohužel u nich takzvaná jiskra nepřeskočila.
Ale nebojte se, pokračujeme v krasojízdě a jdeme na čtvrtou akci. Blbý je, že když už jdete na takovou akci poněkolikátý, lidi se tam docela opakujou. Asi budou podobní „fanatici“ jako já. Sranda je pak taky, když tam narazíte na někoho, koho jste nedávno odmítli po schůzce ze seznamky, v domnění, že už se nikdy neuvidíte… Jinak jsem si tady připadala trochu v chaosu. Naopak přišlo víc pánů než žen. Každý pán byl jako obvykle pod jedním písmenkem, jenže ke stolečku nechodili podle abecedy. V tu chvíli se ze mě stal dyslektik, motala se mi abeceda, lidi. Vtip byl pak někoho označovat. Nebyla jsem si vůbec jistá, kdo se skrývá pod jakým písmenkem, a tak se budu možná divit, koho že jsem to označila, pomyslela jsem si…
Prozatím to byla poslední akce. Kdo ví, jestli bude nějaké pokračování. Ale když se podívám na svoji statistiku, tak při množství již poznaných mužů (byť jen na pár minut) a čase hledání tý jehly v kupce sena, mám tak do 350 let co dělat. A když se tedy tak zamyslím, nebylo nalezení toho pravého v minulosti přece jen jednodušší? Po narození by mi rodiče domluvili sňatek s Pepou z vedlejší vesnice a bylo by vystaráno.
