Článek
Moje sestra (35) je máma dvou dětí – holčičky (11) a kluka (9). Obě děti jsou zdravé, chodí do školy, a nikdy mezi nimi nebyl zásadní problém, kromě toho, že syn je prostě víc živý, upovídaný a energický. Normální kluk.
Tento rok moje sestra oznámila, že si bere dovolenou. Všichni jsme předpokládali, že pojede s dětmi k moři, jak to plánovala už loni. Jenže ona oznámila, že jede jen její dcera – s kamarádkou a její rodinou do Chorvatska. Všechno jim zaplatila – dopravu, ubytování, kapesné, výlety.
Její syn zůstal doma. U babičky. Bez dovolené. Když se jí někdo zeptal proč, řekla doslova:
„No, ona si to zasloužila. Chová se hezky, pomáhá mi doma, má dobré známky, je klidná. On je pořád hlučný, všechno mu musím říkat dvakrát a nedá se s ním vydržet. Tak ať si to uvědomí.“
Malý to vůbec nečekal. Když jsem se stavila na návštěvu, ptal se mě, proč nemohl jet taky. Byl z toho úplně rozhozený. První dny ani nejedl. Říkal, že už ho maminka asi nemá ráda.
Když jsem to řešila se sestrou, jen pokrčila rameny a řekla:
„Takhle to chodí. Život není fér.“
Já nevím, co si o tom myslet. Chápu, že výchova je těžká a že děti jsou různé. Ale trestat jedno dítě tím, že mu odepřu letní prázdniny, mi přijde brutální.
Mám jí říct, co si o tom myslím? Nebo se do toho nemám plést?
