Článek
Jsem ve věku, kdy už bych nezvládla pracovat, ale ještě se necítím do tzv. starého železa. Práci na částečný úvazek jsem si v důchodu vyzkoušela, vzali mě i díky přímluvě známého, ale protože v místě bydliště práce odpovídající mému věku a zdravotnímu stavu není, dojížděla jsem, což jsem po roce vzdala. Sice mi jedna cesta trvala optimálně jen hodinu, ale občasné zpoždění vlaku a přecházení na MHD mě dostalo.
Takže jsem doma a popíšu vám můj běžný týden.
Pondělí - jarní práce na zahradě, což mě dostalo, takže už jsem skoro nic dalšího neudělala.
Úterý - pravidelná kontrola u odborného lékaře mimo místo bydliště, pak rychlá procházka se psem.
Středa - nákup a zdravotní cvičení.
Čtvrtek - odvoz a doprovod vnuka k lékaři.
Pátek - volno, takže domácnost a procházka se psem.
Sobota - uvaření oběda a cesta s ním k rodině syna, který připravuje věci do práce i o víkendu a snacha byla přes týden na služební cestě, takže toho má dost. Odpoledne vyzkoušení vnuka z angličtiny.
Neděle - volno, domácnost, procházka se psem.
Rozhodně nejsem důchodce, který by si stěžoval, protože jsem pracovala 45 let, na mateřské byla jen krátce (měli jsme štěstí, že u nás byla tehdy školka od 2 let věku dítěte), takže mám slušný důchod.
Podobně jako já jsou na tom téměř všichni mí vrstevníci, někteří muži - řemeslníci ještě i pracují. Vím, že jednou přijde den, kdy už nebudeme moci se o sebe postarat a budeme se muset přesunout do Domovů důchodců. Prosím ale, neodsuzujte nás za naše důchody, my celý náš profesní život přispívali na tehdejší důchodce, nemocné a další lidi, kteří nemohli pracovat. Jednou na tom budete stejně.
