Článek
Když se úkryt změní v podzemní bojiště
Pojďme si na rovinu říct, co se v podzemí při norování vlastně děje. Tímto způsobem se u nás nejčastěji loví lišky. Myslivec vyšle psa do podzemního labyrintu chodeb a pak čeká, co se stane. V prvním případě liška pudově zvolí únikovou cestu a z nory rychle vyběhne ven, kde je zastřelena.
Druhý scénář je bohužel daleko drsnější. Nastává ve chvíli, kdy se zvířeti nepodaří nebo zkrátka nechce z nory utéct. Pes ji zažene do úzkého slepého ramene nory, odkud není úniku. V absolutní tmě podzemního labyrintu pak propuká nelítostný boj.
A právě v tuhle chvíli netrpí jen divoké zvíře. Při ostrých střetech s bránící se liškou nebo jezevcem hrozí vážná zranění i samotným loveckým psům. Nejčastěji jde o krvavá poranění obličeje. Existují však i případy, kdy norování skončilo pro psa smrtí.
Přijde vám to jako zbytečná a nesmyslná krutost? Mně ano. Norování pochází z doby, kdy myslivci neměli k dispozici moderní zbraně, termovize ani jiné humánnější prostředky lovu. Vystavovat divoce žijící zvířata i psy takovému strachu, stresu a bolesti je v roce 2026 neobhajitelné.
Co se stane, když bude norování zakázáno? Data mluví jasně
Norování není jen krutý způsob lovu, ale především zbytečný. Oficiální statistiky ukazují, že význam této metody dlouhodobě klesá. Zatímco ještě v roce 2003 bylo norováním uloveno přibližně 21 % všech lišek, o dvacet let později už to bylo jen 4,5 %. Nejnovější údaje Českého statistického úřadu dokonce hovoří o pouhých 3 %.
Je tedy zřejmé, že norování dnes představuje jen okrajovou část lovu lišek. Podle současných čísel se touto metodou uloví méně než tři tisíce lišek ročně. Pokud myslivci už dnes 97 % lišek loví jinými způsoby, není důvod domnívat se, že by si po zákazu norování nedokázali poradit i se zbývajícími třemi procenty humánnějšími metodami.
Strach z šíření nemocí je přirozený. Jaká je ale realita?
Od zastánců norování slýcháme, že bez něj se lišky přemnoží a zaplaví nás nebezpečné nemoci, jako je vzteklina nebo tasemnice liší. Obavy o zdraví lidí i domácích mazlíčků jsou pochopitelné. Pojďme se ale podívat na to, co říkají fakta.
Vzteklina v české debatě vlastně vůbec není relevantním tématem. Česká republika je od roku 2004 mezinárodně uznávána jako země bez vztekliny (oficálně země prostá vztekliny). Poslední případ této nákazy u lišky u nás byl zaznamenán už v roce 2002
U tasemnice liščí pak neplatí jednoduchá rovnice „méně lišek = méně nákazy“. Výzkumy opakovaně ukazují, že rozbíjení stabilních liščích teritorií intenzivním lovem může vést k vyšší migraci zvířat a tím i k většímu šíření parazitů a nemocí.
Norování tak rozhodně není podmínkou ochrany veřejného zdraví. Rizika spojená s nemocemi přenášenými volně žijícími zvířaty lze řešit především prostřednictvím monitoringu a veterinárních opatření. Debata by měla stát na tom, jaká opatření jsou skutečně účinná a zároveň nezpůsobují zvířatům zbytečné utrpení. U výše zmíněné tasemnice liščí jde například o pravidelné odčervování psů a koček.
Liška jako zdravotní policie naší přírody
V mysliveckých debatách liška bohužel často dostává nespravedlivou nálepku bezcitné „škodné“. Liška ve skutečnosti funguje jako elitní sanitární hlídka. Čistí například les od uhynulých zvířat. Z velké části se živí hlodavci a je tak významným regulátorem jejich populace, čímž nám lidem prokazuje neocenitelnou službu. Budováním svých podzemních příbytků navíc prokazatelně zvyšuje celkovou biodiverzitu lesa.
Je pravda, že lišek je v naší krajině dnes hodně a jejich stavy je potřeba rozumně usměrňovat. Cesta k rovnováze a třeba i k posílení populací koroptví, čejek i dalších druhů, které lišky loví, ale rozhodně nevede přes zastaralé lovecké metody. Aby se volně žijícím živočichům dařilo, potřebujeme především pestřejší a zdravější prostředí. Místo nekonečných monokulturních lánů polí jsou potřeba remízky, meze, mokřady, křoviny a další úkryty, kde mohou zvířata nacházet potravu, úkryt i prostor pro rozmnožování.
Rozhodne Sněmovna
Často chodím se svými dětmi do přírody. Ukazuji jim, že každý živý tvor má v přírodě své místo a pomáhá udržovat její křehkou rovnováhu. Vysvětluji jim také, že ke zvířatům bychom se měli chovat s respektem a zbytečně jim nepůsobit utrpení. I proto jsem podala pozměňovací návrh, který by norování jednou provždy zakázal.
Věřím, že podobně to cítí i velká část české veřejnosti. Více než 116 tisíc podpisů pod peticí za zákaz norování je jasným signálem, že dozrál čas na změnu. Klíčové hlasování nás ve Sněmovně čeká už v následujících dnech či týdnech.
Máme příležitost ukončit praktiku, která způsobuje zbytečné utrpení divokým zvířatům i loveckým psům. Věřím, že ji dokážeme využít.
Jana Patková
pirátská poslankyně
