S dětmi napříč severní Evropou ve 20letém Fordu

„A co kdybychom jeli autem?“ navrhl manžel. „A když už pojedeme autem, mohli bychom vzít i kluky,“ dodala jsem. Tehdy se zrodil náš bláznivý plán projet šest zemí se dvěma dětmi (v té době ve věku 8 a 11 let) na palubě našeho dvacetiletého Forda. Ano, i takové auto vám pojišťovna na cestu do Skandinávie pojistí!

Nad balením jsme opravdu dost přemýšleli. Do auta putovaly spacáky, polštářky, oblečení, spousta jídla na cestu a hlavně dvě plyšová prasátka, bez kterých by mladší syn nejspíš nikam nevyrazil. Přibalili jsme taky společenské hry, které jsme pak ani jednou nevytáhli – klasika!

A protože každá správná cesta potřebuje nějakou misi, rozhodli jsme se otestovat McDonald's v každé zemi, kterou navštívíme. Ano, ke konci cesty už mi burgery lezly i ušima, ale aspoň máme kompletní mezinárodní McDonaldí průzkum!

V rámci příprav jsme ještě zkontrolovali cestovní pojištění, nachystali všechny potřebné dokumenty a stáhli pohádky do tabletu a notebooku. Protože, co si budeme povídat – i ta nejkrásnější krajina za oknem začne být po pár hodinách nudná, zvlášť když jste školou povinné dítě.

Hranici s Polskem jsme minuli asi 4 minuty po odjezdu (výhoda bydlení u hranic!) a náš první den byl plný zastávek. Není nad to, když si můžete zahrát na dětském hřišti uprostřed noci, osvětleni pouze parkovištními světly. Děti byly nadšené, my dospělí trochu méně – přece jen, v plánu byly ještě nějaké ty kilometry.

První noc jsme strávili na německém odpočívadle. Zatímco my s manželem jsme se krčili na předních sedačkách, mladší syn se během noci rozhodl udělat ze zadních sedaček královské apartmá. Jeho starší bratr byl z tohoto bytového uspořádání pochopitelně méně nadšený. Ráno nám oznámil, že se příště radši vyspí v kufru. Ano, skutečně nad tím uvažoval.

V autě jsme za celou dobu nocovali celkem dvakrát. V kufru nespal nakonec nikdo. :-)

Cesta přes Dánsko nás naučila dvě věci: za prvé, mosty tu jsou impozantní a drahé (ano, připravte si pěkných pár tisíc na mýtné). A za druhé, Dánové mají zajímavý přístup k veřejným toaletám. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak překvapí, když se na mě ve frontě na WC nebo později u umyvadla usměje chlap a začne si se mnou povídat.

Nutno podotknout, že společné toalety na nás následně čekaly i ve Švédsku a Norsku. Skandinávci jsou evidentně v mnoha ohledech napřed! A musím říct, že po počátečním šoku to bylo docela osvěžující – na našich toaletách se většinou tváříme, jako by tam nikdo jiný nebyl.

Ve Švédsku jsme strávili 2 noci v malé chatce, kde jsem málem dostala záchvat klaustrofobie, jak jsem se snažila potichu otevřít zamčené dveře. Samozřejmě jsem při tom udělala takový randál, že se všichni vzbudili.

Zajímavé bylo ale pozorování místních – tátové tu s dětmi tráví mnohem více času než mámy. Na hřištích skákali kolem dětí tatínkové, zatímco maminky v klidu seděly a povídaly si, pokud tam vůbec byly. Přesný opak toho, na co jsme zvyklí u nás!

Také musím říct, že jsou všichni hrozně otužilí. Viděli jsme celé rodiny koupat se v moři, zatímco my na břehu v mikinách mrzli. Připomnělo mi to opačný extrém, kdy jsem se na Kypru v listopadu koupala v moři a místní v zimních bundách a čepicích stáli na pláži a kroutili nevěřícně hlavou.

Oslo nás přivítalo nezapomenutelně – deštěm a sirénou v mobilu varující před… deštěm. Ale ani to nám nezabránilo objevovat město. Strávili jsme tu týden, ubytovaní v malé garsonce.

V parku Vigeland jsme obdivovali „lehce úchylné“ sochy (jak je trefně pojmenovali naši kluci). Syn se mě pak celý den ptal, proč jsou všichni nazí a v tak divných pózách. Odpověď jsem vlastně nenašla.

Ale kromě toho jsme také chodili po střeše Opery (ano, opravdu se to smí!) a navštívili jsme královský palác, který má zřejmě nejuvolněnější hradní stráž na světě – pánové si v klidu povídali a kdyby měli čas, asi by si s námi dali i kávu. To byl docela kontrast oproti našim vojákům na Hradě!

Dalším velkým překvapením byla městská knihovna – šest pater plných knih, s celým jedním patrem věnovaným dětem. Zatímco já jsem žasla nad architekturou a vybavením, kluci objevili, že se tu dá perfektně hrát na schovávanou. Je tu i kavárna a možnost občerstvení. Až tu jednou budu bez dětí, strávím tu úplně celý den!

I když jsme navštívili spoustu parků, památek, muzeum, absolvovali několik výletů (včetně toho na pláž s cílem vykoupat se), absolutním vítězem se stal překvapivě Parkour park. Když se kluků zeptáte, co bylo v Norsku nejlepší, bez váhání odpoví „Parkour!“ Jasně, projedete půl Evropy, uvidíte fjordy, hrady, muzea… a děti nejvíc nadchne možnost skákat po zdech a překážkách.

Hlavně, že si to užili i kluci. My s manželem jsme si zatím dali kávu a dodělali pracovní resty.

Polské pobřeží byl jako balzám na duši po deštivém Norsku. Objevili jsme, že Polsko není jen země levných nákupů, ale i skvělých přímořských letovisek.

V Dziwnóweku jsme strávili jednu noc pod stanem a užili si atmosféru jako někde ve Středomoří, jen ty ceny byly příjemnější.

V Lebě jsme si domluvili ubytování v jednoduchém a praktickém pokoji s koupelnou asi na 3 noci. Nutno podotknout, že i když to bylo na poslední chvíli, měli jsme celé patro téměř jen pro sebe. Ubytování v Lebě totiž najdete úplně všude.

Objevili jsme zábavní park s all-inclusive vstupným, což se ukázalo jako geniální nápad – žádné dohadování o každou atrakci, žádné „ale co když se na poslední chvíli rozmyslím a nezvládnu to?“ což se u tobogánů stalo asi třikrát. Kromě nekonečně mnoho jízd na tobogánu můžete využít i nekonečně mnoho času nebo jízd na lodičkách, ruském kole, 7D kině, střílení ze vzduchovky nebo šípu a spoustu dalšího. Park je skvělá celodenní zábava nejen pro děti. Užili jsme si to všichni.

Nesmím zapomenout na Słowiński Park Narodowy s jeho úžasnými písečnými dunami. I když cesta k nim vedla přes les plný komárů (ti polští jsou očividně mnohem hladovější a odolnější než ti naši), stálo to za to. Výhledy byly prostě dechberoucí. A když už jsme u těch výhledů – cesta od dun po pláži s větrem ve vlasech byla přesně ten moment, kdy si říkáte, že život je prostě krásný.

Když jsme dojeli zpět domů, zeptala jsem se mladšího syna, jestli by chtěl na podobnou cestu autem ještě někdy vyrazit. Jeho odpověď mě rozesmála: „Jo, ale ne hned zítra… třeba tak za měsíc.“ A já, která jsem chtěla říct „třeba za rok“, jsem radši mlčela. Evidentně těch 16 dní v autě, spaní na odpočívadlech a každodenní dobrodružství nebylo tak traumatizující, jak jsme se původně báli.

Takže pokud váháte, jestli se vydat s dětmi na podobné dobrodružství – jděte do toho. Sice budete muset řešit občasné „už tam budem?“, neplánované zastávky na záchod a možná i pár nocí v autě, ale ty společné zážitky za to stojí.

Zdroj: Vlastní zážitek

Více info o cestě: https://dravazena.cz/cestovani/zahranici/roadtripy/