Temná stránka mezinárodních adopcí: Mysleli si, že zbyli sami. Byla to lež

Mezinárodní adopce mají v očích veřejnosti jasný obraz – opuštěné děti, které dostaly novou šanci na krásný život, šanci na rodinné zázemí a lásku. Jenže realita byla v některých případech mnohem složitější a temnější.

Stovky, možná tisíce dětí vyrůstaly s příběhem o tom, že byly sirotci, že se jich rodiče vzdali nebo že neměly kam jít. Až v dospělosti se začaly objevovat trhliny. Dokumenty neseděly, jména chyběla, okolnosti nedávaly smysl.

V těchto případech systém selhal. A děti, které měly milující rodiny, skončily na druhém konci světa s identitou postavenou na lži.

Yooree Kim vyrůstala ve Francii s přesvědčením, že její životní příběh je jednoduchý. Narodila se v Jižní Koreji, byla sirotek a jako dítě dostala šanci na nový život v Evropě. Přesně tak jí to bylo řečeno. Přesně tak to stálo v dokumentech. A dlouhé roky neměla důvod o tom pochybovat.

Až v dospělosti, když se začala zajímat o svůj původ, narazila na první nesrovnalosti. Údaje v adopčních papírech byly neúplné, některé informace si protiřečily, jména chyběla, data neseděla. A především důvod, proč měla být dána k adopci, byl nejasný a podivně vágní.

Neexistoval doklad o smrti rodičů ani jejich podpis se souhlasem k adopci. Nebyl žádný jasný záznam o tom, že by se rodina Yooree skutečně vzdala, nebo že by se o ni nemohla starat. Přesto byla administrativně zařazena mezi děti „bez perspektivy“, pro které byla zahraniční adopce považována za nejlepší řešení.

Postupně vyšlo najevo něco, co Yooree vůbec nečekala. Nebyla sirotek. Její biologičtí rodiče byli naživu a nikdy se jí nevzdali ani nedali souhlas k adopci. Jen byli chudí, zranitelní a bez hlasu. A v systému, který měl silnou motivaci „dodávat“ děti k adopci do zahraničí, to bohužel stačilo.

Podle pozdějších zjištění byla Yooree jako jedenáctiletá označena za opuštěné dítě a prostřednictvím adopční agentury poslána do Francie. V té době Jižní Korea masově posílala děti do zahraničí, často s cílem řešit tak sociální problémy a chudobu, nikoli skutečnou absenci rodiny.

V 70. a 80. letech byla Jižní Korea v situaci, kdy vysoký počet sirotků a chudoba vedly ke spolupráci s mezinárodními adopčními agenturami. Tlak na dodávku dětí do zahraničí se zvětšoval, stát i agentury měly zájem, aby procesy probíhaly rychle a hladce, a často ignorovaly souhlas biologických rodičů.

Dokumenty se masově falšovaly a za sirotky se označily i děti, které měly stále rodiče. Ti byli často přesvědčeni, že jde o dočasnou péči, která dítě na chvíli vytrhne z chudoby, a vůbec nechápali, že jejich děti opouštějí zemi. Někde chyběly podpisy, někde rodiče vůbec nevěděli, co se děje. Systém práva dětí i jejich rodin zredukoval, a adopce tak mohly pokračovat.

Yooree Kim je jen jedním z mnoha případů, kdy se realita úplně lišila od toho, co bylo na papíře. Tento mechanismus umožnil, aby stovky dětí vyrůstaly s falešnou identitou, aniž by někdo z kontrolních orgánů zasáhl.

Děti, které byly falešně označeny za sirotky, často žily celý život s pocitem opuštěnosti. Nevěděly, kdo jsou, odkud pocházejí, a měly pocit, že je jejich biologičtí rodiče nechtěli. Tento falešný příběh může zanechat hluboké emocionální jizvy, které ovlivňují sebevědomí, vztahy i schopnost důvěřovat druhým.

Biologické rodiny zase čelily ztrátě bez možnosti se bránit. Někteří rodiče strávili desítky let v přesvědčení, že jsou jejich děti pryč navždy a že už je nikdy neuvidí. Spousta takto rozdělených rodin se už opravdu nikdy nesetkala, protože se prostě na základě falešných dokumentů nemohli najít ani poté, co pravda začala vycházet najevo.

Příběh Yooree Kim a stovek dalších dětí ukazuje, že i adopce, která má být symbolem naděje a nového začátku, může mít temné stránky. Systémové chyby, nedostatek kontroly a zájem o rychlý přesun dětí do zahraničí vytvořily situace, které měly dlouhodobé důsledky pro všechny zúčastněné.

Dnes, když se společnost učí z minulosti, jsou tyto případy připomínkou, že práva dětí a transparentnost procesů musí být vždy na prvním místě. Každý dokument, každý podpis a každý souhlas mají zásadní význam.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že jsou takovéto praktiky minulostí, rezonují v nás i dnes. V diskusích o etice mezinárodních adopcí, v dokumentech a reportážích a především v srdcích těch, kterých se to bezprostředně týká.