Článek
Na stejném místě, jako dnes stojí kostel sv. Sebastiána, stál dřevěný kostel již ve třináctém století. Měl ale smůlu a v roce 1428 kostel, faru i ves vyplenili husité. Zda se prvním obyvatelům Třemešné podařilo utéct a nebo zda byli vyvražděni, nevím. Kam šlápl husita, sto let tráva nerostla a tady to trvalo ještě o 7 let déle. Až v roce 1535 přišli noví osadníci a s nimi i Grossovi. Nově postavená ves měla opět malý dřevěný kostelík, kde byl jeden oltář a dva kalichy. Se svým svatostánkem nebyli obyvatelé dlouho spokojeni a až v roce 1730 se dočkali a započala výstavba nového zděného kostela. A zde již přichází ke slovu Grossovi. Heinrich Gross byl jedním z dodavatelů cihel, Elias Gross zajišťoval tesařské práce a jeho signatura z roku 1733 je až do dnešních dnů dochovaná na krovu nad presbytariářem. Věž nového kostela byla dobudována v roce 1780 a to z prostředků mého 6× pradědy rychtáře Johana Grosse a jeho manželky. Grossovi byli dědičnými rychtáři od roku 1768 a i za první republiky byl do čela obce opět zvolen Gross. Spolu s věží byly zhotoveny i tři kostelní zvony a ten největší byl ve velkém spěchu odlit. S velkou slávou byl vyzdvižen 29.6.1780.
S počátkem dvacátého století se ale všechno dobré zvrtlo a ve špatné se obrátilo. Původní věž se nedochovala. V roce 1900 byla pro špatný technický stav stržena, ale o dva roky později byla postavena nová. Přišla první světová válka, která vzala kostelu v Třemešné zvony. Musely být odevzdány pro vojenské účely. Velmi záhy přišla i druhá světová válka a ta vzala Třemešné její druhé obyvatele, kteří byli po 410 letech žití mnoha a mnoha generací odsunuti.
Ves byla tentokrát znovuosídlena prakticky obratem. Nový režim a budování socialismu nepřežila krásná a velká dědičná rychta. Kostel ale stojí a má nové zvony. Je z něj kulturní památka. Třemešná žije dál a já přeji jejím současným obyvatelům i jejich kostelu vše nejlepší.
