Dovednosti vs. motivace: Norsko vyhrálo nad Kanadou

Jak je možné, že papírový „outsider“ překonal hokejisty na mistrovské úrovni? V kanadském mužstvu hráli takoví supermani jako je Crosby či Celebrini, to přece musel být jasně daný výsledek už od začátku zápasu. A helemese, nebyl.

Hokejoví polobozi to přece vyhrají na plné čáře. Slabý soupeř pro ně není žádnou překážkou.

Omyl. Byl a velkou.

Na ledě se střetly dva naprosto odlišné světy. Jedni obdarováni neskutečným umem a perfektními dovednostmi a druzí poháněni neskutečnou touhou po dosažení bronzového titulu. I když zezačátku si možná mysleli, že nemá cenu „soupeřit“ s tak silným mužstvem, posilněným o světové hvězdy typu Crosby a Celebrini, po chvilce zjistili, že to možné je. Mohou hrát i proti takovým hráčům.

Jakmile zjistili, že to lze, nabral hokejový zápas na ještě větších obrátkách.

Norsko totiž měli něco, co Kanada v tu chvíli naprosto postrádala. Měli touhu, chtíč a nesmírnou motivaci. Bronz pro ně znamenal historickou senzaci, kdežto pro Kanadu vlastně nic moc nebo dokonce nic.

Stále mi zní věta jednoho z kanadských hráčů: „Přijeli jsme si pro zlato, nic jiného nás nezajímá“.

A přesně takovým stylem se odehrál téměř celý zápas. Akorát pár sekund před koncem základní doby přeci jenom ještě padly dva góly, aby to tedy nebyla taková ostuda.

Ale bylo to jen letmé vzkříšení. Norové byli samozřejmě pod obrovským tlakem a už bylo vidět, že jim trošku docházejí fyzické síly a v ten moment mě napadlo, že jim vlastně hodně přeju, aby vyhráli.

Celý zápas od nich totiž byla znát ta touha a ta jasná motivace.

Od Kanady jenom „nechceme se ztrapnit“, ale žádný vnitřní motor vidět nebyl.

Nejlepší je samozřejmě kombinace, něco umět a stále se v tom zlepšovat a pak mít motivaci jít dál a být čím dál tím lepší. Překonat další překážky a jít si za svým cílem.

V tomto zápasu bylo jasně vidět, jakou má motivace obrovskou sílu. Nadšení, motivace a pohon se neustále zlepšovat.

A teď už nemluvím pouze o hokeji, ale celkově o životě.

Stát se to může každému. Možná znáte nějakého fachmana, ale jakmile ztratí motivaci, může ho klidně předběhnout někdo jiný, kdo sice toho tolik neumí, ale má velkou motivaci.

Tím ale neříkám, že samotná motivace stačí. Nestačí. Zkrátka když neumím kreslit, tak prostě ze mě nikdy druhý „Vincent van Gogh“ nebude. Ale můžu se stále zlepšovat a mít z toho dobrý pocit, ale i s velkou motivací se nebudu hlásit na UMPRUM, protože je to prostě nesmysl.

Stalo se vám někdy, že jste někoho v něčem předběhli na základě silné motivace? Nebo naopak předběhl někdo vás, i když jste nepochybně v určitém oboru lepší než on nebo ona?

Budu moc ráda za jakýkoliv komentář pod článkem.

Děkuji moc za přečtení článku. Vaše zpětná vazba na mé články mi udělá radost. "Komentář, „líbí se“, „odběr“ nebo i „finanční příspěvek“. Je to pro mě právě ta motivace k tvorbě dalších článků.