Rovina v Libereckém kraji? Haha. Můj první běžecký závod ve Vratislavicích

Dospělí se na start postavili ve 13.00 hodin a běželi buď štafetu 5 + 5 km nebo si troufli rovnou na celých 10 km. Já jsem si zvolila s parťačkou tu štafetu a podotýkám, že to byl můj první závod, takže rozhodně nejsem žádný matador, ale nadšený začátečník. Nadšený? No, dejme tomu.

Hádáte správně. V Libereckém kraji. A to je kraj, kde o rovinu prakticky nezakopnete. Krajina je zvrásněná a vy se můžete kochat nádhernými kopci nebo je zdolávat. Jako správná „rešeršerka“ jsem si pustila krátké video z minulého ročníku.

Jo, běžci stoupali do mírného kopečka a pak zase běželi v lese. Paráda. Skvělý podklad, žádný asfalt. Tak poběžím do mírného kopečka, pak dlouho po rovině a pak zase z mírného kopečka.

Ale kdeže. Nechala jsem se oklamat záběry z videa.

Když běžíte sám, je to čistě na vás, ale když je vás více, musíte myslet i na parťáka. Přečetla jsem si propozice závodu. Časový limit 90 minut. Říkám si, to je v pohodě, 5 km za 90 minut - to můžu i jít, paráda. Nemusím jenom běžet - přeci jenom mé dokonale promyšlené tréninkové plány tak nějak úplně nevyšly. Znáte to. Tuhle trošku kašel, tamhle rýma, tamhle moc velký mráz, tamhle velký liják......no, však víte.

Poběžím první, ať to pak má parťačka může doběhnout. Asi 10 minut před startem se ještě jednou (pro jistotu) podíváme do propozic a 

Verča mi řekne: „limit je 90 minut, ale pro obě, na 10 km.“ V tu chvíli se mi sevře žaludek a protočí panenky. Cože? Tak to musím běžet, běžet a zase běžet, případně když to nepůjde, tak prostě půjdu rychle.

„Musíš do toho dát všechno,“ povídá Verča.

„Jo, jasně, dám,“ říkám nahlas, ale v duchu si říkám, že taky budu poslouchat svoje tělo a když to nepůjde, tak to prostě nepůjde.

„Ale poběžíš, i když mi to bude trvat dýl než těch 45 minut, hlavní je přece, abychom si zazávodily,“ říkám Verče.

„Jo, když ti to bude trvat tak do 50, tak poběžím,“ říká Verča.

Tak jo, trošku se rozhýbám, rozmyslím si, v čem poběžím a pomalu bude čas připravit se na startovní čáru.

Je to tady. Jsem za startovní čárou, plno lidí, tak jdu někam dopředu, ale úplně za startovní pásku se mi už protlačit nedaří. Srdce bije na poplach. Adrenalin stoupá v krvi. Ježíši, tak já fakt poběžím, vždyť jsem v tréninku neuběhla vcelku ani 3 km. Ale trénovala jsem v náročném terénu, takže tohle zvládnu. Těším se. Napětí okolo. Všichni už v takovým tom postoji před startem, i já jsem se tak postavila. Tak snad to nějak půjde.

Plné pole běžců se rozeběhlo. Včetně mě. Zezačátku jsem se nechala strhnout davem a běžela jsem. Předběhla mě paní. Předběhnul mě pán. Předběhli mě mladíci. Předběhla mě paní s pejskem, který narážel před chvílí čumákem do mé nohy. Co to má být? Vždyť mě každý předbíhá. Nevadí, pořád běžím. Dobrý.

Trasa vypadá ale na vlastní nohy, teda kůži úplně jinak. To není mírný kopeček. To není mírný kopec. To není ani středně náročné stoupání.

To je krpál. To je šílenej krpál. Prokristapána, jak jsem si mohla myslet, že tady v Libereckém kraji se na běžecký závod najde zázračným způsobem rovinatá krajina. To jsem se tedy dost sekla. Hurá, pořád běžím, i když značně pomaleji a začíná být i chvilku rovina. No chvilku, pár metrů - ne alespoň 1 000 metrů, což by se dost hodilo.

Nicméně jsou tu fotografové a jiní turisté a povzbuzují nás. To bylo fajn, ale stejně jsem si v duchu říkala, sakra, do čeho jsem se to nechala namočit. Jako jsem pro každou srandu, ale vocaď pocaď.

Rovinu si moje nohy užijou jenom chvilku. Pak se zase připomenou vrstevnice a trasa opět vede do kopce. Do prudkého kopce. Do šílenýho kopce.

Tak teď už teda neběžím. Dýchám. Dýchám z hluboka a říkám si, že musím jít. Rychle. To přece umím. Tak jo. Jdu. Rychle. Paráda.

Zase mě někdo předbíhá. Ať si běží. Už je mi jedno, úplně jedno, že mě někdo předbíhá. Jen ať mám před sebou někoho na dohled, ať vím kudy běžet (teda značení je skvělé) a dokonce slyším i někoho za mnou. Hezky. Nejsem poslední. To je prima. Takhle si to drž. Držím. Jdu rychle a dýchám.

Zase mírnější kopeček. Pořád jdu. Rychle, ale už trošku ztrácím tempo. Nevadí. Prostě jdu.

Chvilička ještě mírnější kopeček, tak zase zkusím chvilku popoběhnout. Dobrý. Jde to. Ale přemejšlim, jestli je lepší pomalu běžet nebo rychle jít. No nevím. Dýchám. Tak ale teď je křižovatka. Jedním směrem strmý kopec, druhý strmý kopec dolů. Šipky vedou do kopce. Sakra proč pořád nevidím, kolik jsem toho už uběhla? To už musí být přece alespoň 2 km.

Á, super, vidím značení. Cože? Teprve 1 km z 10 - u mě teda z 5. Ježiš. Zase do kopce. Příkrého. A takhle ještě další dva kilometry. Hergotfix, co to má být.

Tady je tak krásná krajina a k běhu nám bučí stádo krav. Pohlédnu na ně a musím si nařizovat, abych opravdu dál běžela a nepozastavovala se nad tou nádherou, kterou bych velmi ráda zachytila do fotoaparátu. Zrcadlovky.

Ne, ty běžíš. Nejseš tady na focení. Dobrá, tak tedy v duchu závidím kravám jejich bučení a běžím dál. Cože, kde je značka s tím druhým kilometrem? Připadá mi to strašně dlouhý. Jo, skvělý, už ji vidím. Běžím dál. Trasa stále stoupá a mě stoupá tlak i adrenalin, ale pořád běžím nebo jdu ostrým tempem.

Hezky - třetí kilometr, pořád to bylo do kopce. Teď to vypadá na odměnu trasy z kopce. Jo, organizátoři mě povzbuzují „že už je to jen z kopce a pak po rovině“. Jenže další potíž. Běžet z kopce se dá celkem pohodově, když je mírnej. Jenže tady je zase strmej. Pořád ze strmýho kopce. Ježiš. Teď zase musím tělo brzdit, abych sebou nešvihla. Tak to je fakt úleva. No nic, hlavně nezakopnout o kořeny a brzdit tělo.

Stát.

Musím zastavit.

Musím zastavit, jelikož tělo mi naznačuje, že by rádo udělalo něco s obsahem v žaludku. No, to snad ne. Jo, dobrý, jsem v lese, ale to se fakt nehodí.

Sakra, co mám dělat.

Dýchat.

Prodýchám to a utvrdím své tělo, že klidně zpomalím, ale tohle by se mi fakt nehodilo. Chvíli tedy jdu, i když bych klidně mohla běžet. Za chvíli se ale rozeběhnu, protože už běžím kolem rybníků - tam prej máme dávat pozor, ať neuklouzneme. Dobrá. Další organizátor mě povzbuzuje, že už to je fakt kousek do cíle.

Jo, tak vybíhám z lesa (cesta po louce a v lese mi vyhovovala, když tedy odmyslím to převýšení), pak ještě dlouho louka a pak už vidíte, jak byste si to nejraději zkrátili na start. Jenže to by znamenalo diskvalifikaci a to nechcete.

Melu z posledního.

Zase kopec, ještě tráva. Dobrý. Nahoře a pak dolů už po asfaltu. Ale vidím ty lidi a hledám parťačku, jestli se chystá na předávku. Nějaký motor či co mě dohnalo k tomu, abych ještě zrychlila na posledních pár metrů před cílem, abych stáhla ještě poslední vteřiny.

Parťačka si přebírá čip a vyráží. Hurá. Svůj úsek jsem zvládla. Organizátor mi nabízí ruku, ale já se natahuju po kelímku s vodou a s ionťákem. Pak se vydýchávám ještě dost dlouho. Ale dobrý.

Samozřejmě jsem to nestihla za těch 45 minut, ale myslím si tak 50, max 53 minut. Teď už to bylo na Verče. A musím jí vzdát hold, protože to doběhla tak, že jsme se vešly do limitu.

Ten pocit, že jste překonali sama sebe je ovšem k nezaplacení.

Tak se těším u dalšího závodu, to už vím, že musím víc trénovat.

----------------------------------------

Potěšil vás můj článek? Mě potěší každé „líbí se“, odběr nebo komentář s vašimi zážitky. A jestli vás můj boj s libereckými vrstevnicemi a limitem pobavil a chcete mě podpořit v dalším tréninku (nebo přispět na další startovné do dalšího kopce), můžete tak učinit přes tlačítko „Podpořte autora“. Moc děkuju a příště si dám na propozice závodu větší pozor.

----------------------------------------

Zdroje:

Autorský text na základě vlastního zážitku z běžeckého závodu: Vratislavický běhoun 2026