Článek
Moje první práce po škole byla jako telefonní operátor. Vydržel jsem na této pozici necelý rok. Odcházel jsem vyčerpaný a vystresovaný – povinné přesčasy, minimálně 100 hovorů denně, nepříjemní zákazníci… Měl jsem jasno v jedné věci, že v životě už znovu nechci podobnou práci.
Moje vzdělání je hlavně ekonomického směru a vždy jsem toužil po práci někde v kanceláři. Proto když se naskytla příležitost práce v kanceláři jako fakturant, ani na chvilku jsem neotálel. Jednalo se o práci u jednoho poskytovatele internetového připojení a pracovní doba byla pouze v pracovní dny. Konečně žádné pracovní víkendy ani svátky, o Vánocích nemluvím.
V kanceláři jsme byli čtyři – tři dámy středního věku a já. Přivítali mě přátelsky, přidělili stůl a počítač. Vedoucí kanceláře, říkejme jí Kateřina, mi ve zkratce vysvětlila náplň práce a se slovy, ať se prozatím dívám a poslouchám se dál věnovala své práci. Pochopil jsem hned, že hlavním úkolem je vyřizování mailové komunikaci se zákazníky a příjímání hovorů. Na čtyři zaměstnance byly v kanceláři dva telefony – hlavní linka a vedlejší. Kateřina a Petra (jedna z mých kolegyní) hovory přijímali a poslední kolegyně, říkejme jí třeba Miluše, měla na starosti dohledávání plateb zákazníků. Líbilo se mi, jak je práce v kanceláři férově rozdělená a těšil jsem se, že se brzy zapojím.
Postupně jsem se učil vyřizovat e-maily, nejprve jednodušší dotazy, postupně jsem zkoušel i náročnější. Učil jsem se kontrolovat smlouvy, evidovat je do systému apod. Na můj pohled jsem se učil rychle, stačilo říct, ukázat, vysvětlit… A v tom byl první kámen úrazu, Kateřina házela svou povinnost mi něco vysvětlit na Petru. Vždy se slovy, že teď na to nemá čas, v tom lepším případě. V tom horším mě zpražila, že to už mi přeci vysvětlovala a vlastně, že jsem úplně neschopný, protože jsem si to nenapsal a nezapamatoval. Dopělo to k tomu, že jsem se začal bát na cokoliv se zeptat. A to byl teprve začátek….
Maloval jsem si, jak se o telefon jistě budu střídat s ostatními kolegyněmi. Jak bude práce spravedlivě rozdělená. Ale to byl další kámen úrazu – najednou jsem měl na svém stolku hlavní linku, která byla permanentně zaplá. Vypnout jsem ji mohl pouze, když jsem potřeboval na WC popřípadě na oběd, a tam běda, že bych byl dýl než půl hodiny. Samozřejmě u ostatních to bylo jedno. Druhá linka ležela tiše u Petry – vypnutá, celý den. Vyřizování mailů bylo najednou také jenom na mně a běda, jakmile nebyly zaevidované nějaké smlouvy – hned byl oheň na střeše. A viník? Opět já. A cože dělali ostatní? Miluše se zaobírala pouze platbami zákazníků, nic jiného ji nezajímalo. Petra neustále visela na Instagramu a Kateřina řešila značkové kabelky.
Párkrát se mi poštěstilo, že jsem měl na stolku vedlejší linku na hovory. Většinou se tak stávalo, když jsem se vrátil z dovolené. Ale pokaždé jsem ještě během dopoledne vyfasoval nazpět mojí „oblíbenou“ linku hlavní. Obvykle se stávalo, že ani nikdo z těch tří neměl tu slušnost mi to alespoň říct. Stačilo si odskočit a při mém návratu jsem ji měl najednou na stolku. A takhle že se chovají dospělí lidé.
Jak jsem se těšil na práci v kanceláři a věřil, že už nebudu odtamtud chodit vydeptaný, tak jsem byl opět ve stádiu, kdy v neděli večer mě začal bolet žaludek z představy, že zase budu mezi těma třema jedulema a dělat práci za ně.
Naděje ve mně svitla ve chvíli, kdy Kateřinu převeleli na jiné oddělení a k nám nastoupil nováček Michal. Dostal jsem sice za úkol ho zaučit. To že to měla na starost Kateřina s Petrou nikoho nezajímalo. Ale to mi asi nevadilo. Dost mi brzy ulevil v práci, protože měl druhou linku a hovory se tak rozmělnily mezi nás dva.
Michal se sice opravdu snažil, ale dělal chyby, za které jsem pykal já. Při té jedné zkazil zákaznici celou fakturu, byla to nějaká podnikatelka, která mě seřvala do telefonu na tři doby. V ten den to byla pro mě poslední kapka. Ráno mi vynadala Kateřina, Petra od rána visela na mobilu, já nevěděl co dřív a teď tohle… Mlčky jsem položil sluchátko a, byť se za to jako chlap stydím, sesypal jsem se. V tu chvíli zareagovala Miluše: „Měla jsem za to, že když jsi bývalý operátor, tak vydržíš všechno.“ Ano, vydržím, ale už jsem odmítal ze sebe dělat blbce.
Ještě v ten den jsem dal výpověď. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Dnes jsem v jedné firmě, kde jsem se vypracoval na manažera divize. Takže vlastně – holky díky!
