Článek
Moje dcera Kristýna měla první dítě v šestatřiceti letech. Na rodinu nijak nespěchala. Nejdřív vystudovala, potom se několik let soustředila na práci a hodně cestovala. Přiznávám, že jsem postupně začínala pochybovat, jestli se vůbec někdy dočkám vnoučat. Nikdy jsem na ni ale nechtěla tlačit. Věděla jsem, jak nesnáší otázky typu: „Tak kdy už bude miminko?“
Když mi nakonec oznámila, že je těhotná, měla jsem obrovskou radost. Narodil se jí syn Matyáš a já se do role babičky úplně zamilovala. Najednou jsem zase měla doma dětské knížky, pastelky a krabici hraček. Když jsem šla kolem dětského obchodu, málokdy jsem odešla s prázdnou. Kristýna se mi smála, že ho rozmazluji, já jí zase odpovídala, že od toho přece babičky jsou.
Kristýna je úplně jiná matka, než jsem bývala já. Má na Matyáše neuvěřitelnou trpělivost. Všechno mu vysvětluje, o všem s ním mluví a snaží se přijít na to, proč něco udělal. Když začne křičet, klekne si k němu a klidně mu vysvětluje, že chápe, že je naštvaný. Když něco hodí na zem, následuje dlouhé vysvětlování, proč se věci nehází. Když neposlechne, Kristýna se snaží zjistit, co se v něm právě odehrává.
Já někdy jen sedím a dívám se na ně.
Nechci tvrdit, že jsme svoje děti vychovávali lépe. Byla jiná doba a spoustu věcí jsme dělali automaticky. Když Kristýna jako malá několikrát neposlechla, dostala přes zadek nebo zákaz televize a bylo hotovo. Nikdo kolem toho nevedl dvacetiminutový rozhovor. Dítě mělo poslouchat rodiče a tím to většinou končilo.
Matyáš je navíc dítě, které vydá za tři. Je milý, veselý a chytrý, ale chvíli neposedí. Pořád někam leze, něco otevírá, někam běží a všechno musí vyzkoušet. Kristýna tvrdí, že je prostě temperamentní. Já občas říkám, že je nevychovaný. To samozřejmě slyší nerada.
Když se jí narodila druhá dcera, nabídla jsem se, že si budu Matyáše pravidelně brát. Kristýna byla po porodu unavená, miminko se několikrát za noc budilo a Matyáš samozřejmě přes den žádný odpočinek nepotřeboval. Každá pomoc pro ni byla dobrá, a tak jsme se domluvily, že si ho budu jednou týdně brát na celé odpoledne.
První návštěvy jsem večer končila téměř vyčerpaná. Neustále jsem ho musela hlídat. Jednou vylezl na parapet, podruhé se pokoušel otevřít balkonové dveře, jindy mi během několika minut vysypal krabici těstovin na podlahu a začal po nich jezdit autíčkem. Sotva jsem uklidila jeden nepořádek, vyráběl další.
Postupně jsme si ale vytvořili vlastní režim. Chodili jsme na hřiště, pekli buchtu, stavěli vláčky a někdy se před příchodem Kristýny dívali na pohádku. Matyáš se ke mně těšil a já na něj také. I když mě někdy dokázal během tří hodin unavit víc než celý pracovní den.
Jenže při jednom hlídání měl opravdu příšerný den. Od začátku neposlouchal. Nechtěl se obléknout, schválně rozhazoval hračky a u oběda několikrát shodil lžíci na zem. Snažila jsem se zůstat klidná. Říkala jsem si, že je unavený, že mu možná chybí maminka nebo že prostě dnes není ve své kůži.
Odpoledne jsme šli na zahradu. Matyáš tam našel plastovou dětskou lopatku a začal s ní mlátit do keřů. Řekla jsem mu, aby toho nechal. Neposlechl. Pak začal bouchat do zahradního nábytku. Zopakovala jsem mu to důrazněji, ale jako bych vůbec nemluvila.
Nakonec jsem mu lopatku vzala.
Spustil obrovský křik. Kopal do mě, tahal mě za svetr a nakonec mě praštil rukou do obličeje. Chytila jsem ho za ruku a řekla mu důrazně, že tohle se nedělá. Snažila jsem se udělat přesně to, co by asi udělala Kristýna. Vysvětlit mu, že mě to bolí a že mě nesmí bít.
Za několik vteřin mě praštil znovu.
A tehdy mi prostě došla trpělivost. Otočila jsem si ho a dvakrát ho plácla přes zadek. Nebyla to žádná rána, po které by měl modřinu. Matyáš se spíš zarazil překvapením. Chvíli na mě koukal a potom se rozbrečel.
Posadila jsem ho vedle sebe a počkala, až se uklidní. Zbytek odpoledne už proběhl bez problémů. Dokonce jsme spolu zase stavěli jeho vláčky a před odchodem se ke mně choval úplně normálně.
Když si pro něj Kristýna přišla, rozhodla jsem se jí všechno říct sama. Nechtěla jsem, aby se to dozvěděla večer od Matyáše a měla pocit, že před ní něco tajím.
„Dneska jsme měli trochu konflikt,“ přiznala jsem. „Dvakrát mě uhodil a nakonec ode mě dostal dvě přes zadek.“
Čekala jsem možná nějakou poznámku. Rozhodně jsem ale nečekala, jak moc ji to naštve.
„Mami, vždyť jsme ti jasně říkali, že ho fyzicky netrestáme.“
Odpověděla jsem jí, že vím. Jenže také musí pochopit, že mě dvakrát udeřil a předtím jsem ho několikrát upozornila. Nepraštila jsem ho v afektu do obličeje ani mu nijak neublížila. Prostě dostal dvě na zadek.
„On má čtyři roky,“ řekla Kristýna. „Neumí ještě svoje emoce ovládat jako dospělý.“
To mě dopálilo.
„A kdy se tedy naučí, že babičku nemá mlátit? V osmnácti?“
Kristýna mi začala vysvětlovat, že jsem mu měla říct, že mě to bolí, odejít od něj nebo ukončit hru. Prý fyzický trest dítě jen učí, že silnější člověk může problém vyřešit ranou.
Namítala jsem, že dítě také musí pochopit, že některé věci se jednoduše nedělají. Když někoho udeří, musí očekávat nějakou reakci. Nemůžu se nechat mlátit čtyřletým dítětem a donekonečna mu klidným hlasem opakovat, že mě to bolí.
Hádaly jsme se asi deset minut. Každá jsme mluvily o něčem trochu jiném a ani jedna jsme neměla pocit, že nás ta druhá poslouchá.
Pak přišlo něco, co mě opravdu ponížilo. Kristýna řekla, že bych se měla Matyášovi omluvit.
Nejdřív jsem myslela, že si dělá legraci.
„Za co se mu mám omlouvat? On praštil mě.“
„Za to, že jsi ho uhodila ty.“
Připadala jsem si najednou jako malá holka, kterou vlastní dcera kárá za špatné chování. Nejraději bych jí řekla, že pokud jí moje hlídání nevyhovuje, nemusí mi Matyáše příště vůbec dávat.
Nakonec jsem se ale před vnuka postavila a omluvila se mu. Řekla jsem, že mě mrzí, že jsem ho plácla, protože jsem se naštvala. Matyáš na mě chvíli koukal a vypadal spíš zmateně než dotčeně. Celou situaci zřejmě dávno pustil z hlavy.
Ve mně ale nezmizela.
Kristýně jsem později řekla, že pokud chce, abych Matyáše dál pravidelně hlídala, musí počítat s tím, že nejsem ona. Budu respektovat, že je jeho matka a že o jeho výchově rozhoduje ona s manželem. Zároveň ale nedokážu předstírat, že všemu, co dělají, rozumím.
„Mami, nemusíš tomu rozumět. Stačí, když to budeš respektovat,“ odpověděla mi.
A možná právě v tom je celý problém.
Když jsem byla dítě já, neposlouchat dospělého se skoro nepřipouštělo. Když byla malá Kristýna, vychovávala jsem ji podobně, protože mě ani nenapadlo, že bych to měla dělat jinak. Dnes mi moje vlastní dcera vysvětluje, že některé věci, které jsme považovali za normální, ona za normální nepovažuje vůbec.
A mezi námi stojí Matyáš.
Čtyřletý kluk, který jednou bouchne babičku, za chvíli obejme mámu a za dalších deset minut se válí na podlaze, protože nedostal další sušenku. On samozřejmě netuší, že se nad jeho hlavou potkávají tři úplně rozdílné představy o tom, co znamená být dítětem, rodičem a prarodičem.
Matyáše dál hlídám. Kristýna mi ho dál svěřuje. Jen už obě dobře víme, že existuje hranice, na kterou máme každá úplně jiný názor.
A já pořád nevím, jestli jsou dnešní děti vychovávané citlivěji než naše generace, nebo jestli jsme jim jen začali tolerovat věci, které by nám kdysi nikdo netoleroval.
Kristýna má v tomhle jasno.
Já ne.
