Kamarádka dávala fotky našich dětí na internet. Když jsem chtěla, ať je smaže, urazila se

S Gabrielou se známe skoro deset let. Potkaly jsme se ještě před dětmi, nějakou dobu pracovaly ve stejné firmě a zůstaly jsme v kontaktu i poté, co každá odešla jinam. Nebyla to kamarádka, které bych volala každý večer, ale několikrát do roka jsme se navštěvovaly, jezdily společně na výlety a naše děti se znaly odmalička. Vždycky jsem ji brala jako člověka, se kterým se nemusím vídat často, aby mezi námi všechno fungovalo stejně jako dřív.

Gabriela byla vždycky člověk, který všechno fotografuje. Jídlo v restauraci, západ slunce, výlet, narozeninový dort i obyčejnou kávu. Já jsem přesný opak, telefon často zapomenu někde v kabelce a na konci dovolené zjistím, že mám pět fotek, z toho dvě rozmazané. Nikdy mi její focení nevadilo, naopak jsem občas byla ráda, že díky ní máme hezké společné snímky. Když si při návštěvě vyfotila moje děti, nepřišlo mi na tom nic zvláštního.

Předpokládala jsem, že ty fotky skončí stejně jako moje — někde v telefonu. Jenže nekončily.

Jedno odpoledne mi napsala žena, kterou znám jen zběžně ze školky. Poslala mi zprávu, jestli je na jedné fotografii na sociální síti opravdu moje dcera. Nejdřív jsem vůbec nechápala, o čem mluví, ale pak mi poslala snímek obrazovky. Na fotografii seděla moje dcera s Gabrieliným synem na dece u rybníka, byli v plavkách, jedli meloun a oba se smáli.

Fotku pořídila Gabriela během výletu, na kterém jsme byli asi dva týdny předtím. Pod ní bylo několik komentářů od lidí, které jsem neznala. Nebyla to žádná katastrofální nebo kompromitující fotografie a kdyby mi ji Gabriela poslala soukromě, pravděpodobně bych řekla, že je hezká. Jenže ona ji neposlala mně. Ukázala ji stovkám dalších lidí.

Otevřela jsem si její profil a začala projíždět starší příspěvky. Do té doby jsem její sociální sítě skoro nesledovala, takže jsem netušila, kolikrát se tam naše děti objevily. Našla jsem fotku ze společného grilování, další z narozenin, jednu z výletu do zoo a několik snímků z naší zahrady. Na jednom byl syn rozcuchaný po koupání v bazénku, na jiném dcera spala na gauči.

U některých byly napsané i jejich křestní názvy. Seděla jsem s telefonem v ruce a postupně se ve mně míchalo překvapení s naštváním. Ne proto, že by Gabriela zveřejnila něco vyloženě ponižujícího. Vadilo mi, že se mě ani jednou nezeptala.

Manžel byl mnohem stručnější. Řekl mi jen, ať jí napíšu, aby to smazala. Tak jsem jí napsala.

Snažila jsem se zprávu napsat normálně. Žádné obviňování, žádné vykřičníky. Jen jsem jí řekla, že jsem zjistila, kolik fotografií našich dětí má veřejně na profilu, a požádala ji, jestli by je mohla odstranit a příště se před zveřejněním zeptat.

Odpověděla téměř okamžitě: „Proč? Vždyť jsou krásné.“ Napsala jsem jí, že o kvalitu fotografií nejde. Prostě nechceme dávat děti veřejně na internet.

Chvíli nic nepsala a pak přišla další zpráva. „Ale vždyť tam máš sama jejich fotky.“ Měla pravdu, na svém profilu jsem několik fotografií dětí měla. Jenže profil mám nastavený pro úzký okruh lidí a hlavně jsou to fotografie, které jsme se s manželem rozhodli zveřejnit sami.

Gabriela ten rozdíl vůbec nepovažovala za důležitý. Podle ní jsem řešila nesmysl.

Večer mi zavolala. Už podle prvních několika vět bylo jasné, že ji moje prosba spíš urazila, než překvapila. Zeptala se mě, proč jsem jí celou dobu dovolovala děti fotografovat, když mám s fotkami takový problém. Vysvětlila jsem jí, že mi nevadí fotografie, ale jejich zveřejňování.

„To je jako kdybys mě nechala uvařit oběd a pak byla překvapená, že ho sním,“ řekla. Přirovnání mi připadalo natolik zvláštní, že jsem chvíli nevěděla, co odpovědět. Znovu jsem jí vysvětlila, že fotografie mých dětí není automaticky její obsah jen proto, že zmáčkla spoušť.

To už se debata začala měnit v hádku. Gabriela argumentovala tím, že její profil sledují normální lidé, že nedává žádné adresy ani citlivé informace a že dnes má děti na internetu skoro každý. Nakonec dodala, že kdybychom chtěli mít děti úplně mimo veřejnost, neměli bychom s nimi chodit ani na koupaliště.

Do té chvíle jsem čekala, že se možná pohádáme o princip, ale nakonec je prostě odstraní. Místo toho mi řekla, že staré příspěvky předělávat nebude. Bylo jich podle ní moc a navíc nechápala důvod.

V tu chvíli se ve mně něco změnilo. Nešlo už o to, jestli je můj strach z internetu přehnaný, nebo ne. Klidně mohl být a klidně si mohla myslet, že jsem hysterická matka. Pořád to ale byly moje děti.

Řekla jsem jí proto, že pokud fotografie nesmaže, nechci, aby naše děti dál fotila. „Takže když budeme někde všichni, mám je vystřihnout ze záběru?“ zeptala se podrážděně. Odpověděla jsem, že pokud je chce dávat veřejně, tak ano.

Zavěsily jsme docela naštvané.

Asi měsíc jsme se neviděly. Potom jsme šli společně na zahradní oslavu k jiným přátelům. Děti běhaly kolem, dospělí seděli u stolu a chvíli všechno působilo úplně normálně.

Pak Gabriela vytáhla telefon a začala fotit svého syna, který si hrál s mojí dcerou. Viděla jsem to, ale nic jsem neříkala. Doufala jsem, že naši předchozí debatu pochopila.

Za chvíli se děti postavily vedle sebe a Gabriela na ně zavolala, ať se podívají do telefonu. Dcera se automaticky usmála. Přišla jsem k nim a řekla jí, že jsme se přece domluvily.

Gabriela protočila oči. „Ježíš, však to nikam nedávám.“ Telefon schovala a já to dál neřešila.

O hodinu později jsem šla kolem stolu a na displeji jejího telefonu zahlédla otevřenou sociální síť. Na novém příspěvku byla skupinová fotografie ze zahrady a moje dcera stála přímo uprostřed.

Ukázala jsem jí telefon a zeptala se, proč mi před hodinou řekla, že fotografii nikam dávat nebude. Odpověděla, že tohle je přece skupinová fotka a ne portrét mojí dcery. Pro mě tím debata skončila.

Požádala jsem ji, aby příspěvek odstranila. Když začala znovu vysvětlovat, že přeháním, řekla jsem jen, že jestli to nechce respektovat, budeme se zkrátka vídat bez dětí. Teprve tehdy pochopila, že tentokrát už nepůjde o další nekonečné dohadování.

Fotografii smazala. Zbytek večera se mnou skoro nepromluvila.

Celá věc se samozřejmě mezi přáteli rychle roznesla. A právě tehdy jsem zjistila, jak rozdílně lidé podobné věci vnímají. Jedna kamarádka byla jednoznačně na mé straně a řekla, že fotografie cizích dětí nezveřejňuje bez dovolení nikdy. Jiný kamarád naopak tvrdil, že dnešní rodiče dělají z obyčejných fotek zbytečnou vědu.

Podle něj je absurdní řešit dítě někde v pozadí fotografie ze zahradní oslavy. Dokonce i můj manžel byl v některých situacích mírnější než já a skupinová fotografie mu tolik nevadila. Vadilo mu ale to, že Gabriela dobře věděla, co jsme si přáli, a přesto to ignorovala.

A přesně tam jsem nakonec viděla celý problém i já. Nešlo o nalezení univerzálního pravidla, kolik dětských fotografií smí být na internetu. Šlo o to, že jsme jako rodiče stanovili jednu velmi jednoduchou hranici a někdo jiný se rozhodl, že ji nemusí respektovat, protože ji osobně považuje za hloupou.

S Gabrielou jsme spolu nějakou dobu mluvily méně. Nebylo mezi námi žádné dramatické ukončení přátelství, spíš takový chlad, který po podobné hádce chvíli zůstane. Pak mi jednoho dne poslala několik fotografií z výletu, na kterých byly naše děti.

Pod nimi napsala: „Tyhle jsou hezké. Můžu dát jednu ven?“ Vybrala jsem fotografii, na které byly děti zezadu, a napsala, že tahle je za mě v pořádku. A tím se problém téměř vyřešil.

Od té doby se ptá. Někdy souhlasím, někdy ne. Občas vybere fotografii, na které naše děti nejsou vůbec. Nikomu se nic nestalo a její profil tím kupodivu nezanikl.

Dodnes si možná myslí, že jsem v tomhle přehnaně opatrná. Já si zase myslím, že ona sdílí příliš mnoho věcí s lidmi, které vlastně ani nezná. Nemusíme se na tom shodnout.

Stačilo mi, aby pochopila jednu věc: když jde o cizí děti, nemusí s rozhodnutím rodičů souhlasit. Stačí ho respektovat.