Na dárek trenérovi jsme se složili po 500 Kč. Organizátorka si část peněz nechala

Na amatérský volejbal chodím už několik let. Nehrajeme žádnou vysokou soutěž, dvakrát týdně se sejdeme v tělocvičně a párkrát za rok vyrazíme na turnaj. Trenér Roman nás vedl téměř šest let a většina z nás ho měla ráda, i když občas uměl být protivný jako každý člověk, který se snaží přimět dospělé lidi, aby dobrovolně běhali kolečka kolem hřiště.

Když oznámil, že se stěhuje za rodinou do jiného města a končí, chtěli jsme mu dát něco na rozloučenou. Ve skupinovém chatu se rychle shodlo, že místo dvaceti drobností koupíme jeden větší dárek. Organizace se ujala Martina, která měla podobné věci vždycky nejlépe pod kontrolou a nikomu nepřipadalo zvláštní poslat peníze právě jí.

Navrhla příspěvek 500 korun na člověka. Bylo nás čtyřiadvacet, takže pokud zaplatí všichni, vybere se dvanáct tisíc. Částka mi připadala docela vysoká, ale Roman s námi strávil několik let a chtěli jsme, aby z toho měl něco pořádného.

Nápadů bylo několik. Někdo navrhoval sportovní hodinky, někdo dražší láhev a jiní vybavení na kolo, protože Roman hodně jezdil. Nakonec vyhrál poukaz do sportovního obchodu, protože si mohl vybrat sám a nehrozilo, že mu koupíme něco, co už má.

K tomu měla Martina nechat vytisknout společnou fotografii, koupit rám a květiny. Znělo to rozumně a nikdo nechtěl organizaci komplikovat tím, že bude hlasovat o každé stokoruně. Peníze jsme poslali, Martina několikrát připomněla opozdilce a den před posledním tréninkem oznámila, že je všechno připravené.

Rozloučení se povedlo. Roman dostal velkou obálku, květiny a zarámovanou fotografii, chvíli vypadal, že ho to opravdu dojalo, a pak zase rychle přešel k obvyklým vtipům. Večer jsme ještě poseděli a pro mě tím měla celá akce skončit.

Spoluhráčka se mě nejdřív zeptala, jestli si pamatuju, kolik jsme vlastně vybírali. Řekla jsem jí, že 500 korun na osobu, tedy při čtyřiadvaceti lidech dvanáct tisíc. Eva chvíli mlčela a potom se zeptala, jestli vím, jak vysoký byl Romanův poukaz.

Nevěděla jsem. Předpokládala jsem, že většina vybraných peněz skončila právě v něm a zbytek padl na fotografii, rám a květiny. Eva mi řekla, že poukaz byl na sedm tisíc korun.

Věděla to přímo od Romana. Děkoval jí za dárek a zmínil, že už má vyhlédnutou věc, na kterou poukaz použije. On samozřejmě netušil, kolik jsme mezi sebou vybrali, takže na tom z jeho pohledu nebylo nic zvláštního.

Jen nám najednou přestávaly sedět počty.

Pět tisíc rozdílu bylo dost, ale nechtěla jsem hned hledat problém. Mohla být dražší fotografie, velký rám, květiny nebo něco dalšího, o čem jsem nevěděla. Eva proto do skupiny napsala úplně obyčejnou otázku, kolik celý dárek nakonec vyšel.

Martina několik hodin neodpověděla. Večer napsala, že poukaz byl na sedm tisíc a zbytek padl na ostatní výdaje kolem rozloučení. Zmínila květiny, fotografii, rám, obálku, cestu autem a další drobnosti.

Pak dodala, že Roman měl radost a to je podle ní hlavní. To samozřejmě byla pravda, jenže část lidí začala zajímat ještě jedna věc. Kolik přesně těch dalších výdajů bylo.

Jeden z kluků se zeptal přímo. Martina reagovala podrážděněji, než jsem čekala, a napsala, že všechno zařizovala ve svém volném čase. Nechápala, proč po ní teď chceme účetnictví kvůli pár korunám.

Pokud jsme vybrali dvanáct tisíc a poukaz stál sedm, zbývalo pět tisíc. Samozřejmě jsme věděli, že část z toho padla na další věci, ale nikdo netušil kolik. Proto Martina nakonec poslala jednoduchý přehled.

Květiny stály 850 korun, fotografie s rámem necelých 600 a přání, obálka a několik dalších drobností kolem dvou set. Celkem se tedy výdaje nad cenu poukazu pohybovaly zhruba kolem 1 700 korun. Pořád zbývalo více než tři tisíce.

Tentokrát se zeptalo několik lidí najednou. Ne útočně, spíš už opravdu nechápali, kde rozdíl vznikl. Martina odpověděla, že v přehledu nemá započítaný benzín, parkování a čas, který organizací strávila.

Teprve tehdy nám došlo, co tím myslí.

Zeptala jsem se, jestli si tedy z vybrané částky něco nechala za organizaci. Martina odpověděla, že pokud tomu chceme říkat odměna, klidně. Podle ní nebylo normální očekávat, že někdo stráví několik hodin telefonováním, cestami po městě a naháněním plateb úplně zadarmo.

Připomněla nám, že ostatní jen poslali peníze a dál se o nic nestarali. Ona vyzvedla fotografii, koupila květiny, zařídila poukaz a ještě několikrát řešila lidi, kteří příspěvek poslali pozdě. Připadalo jí fér, že se z celé částky pokryje nejen benzín, ale i její čas.

V tu chvíli se skupina rozdělila. Někteří napsali, že vlastně chápou, proč nechce všechno dělat zadarmo, zatímco jiným vadilo něco úplně jiného. Nikdo předem nevěděl, že část sbírky bude její.

A přesně to byl problém i pro mě.

Kdyby Martina napsala, že všechno zařídí, ale nechá si třeba tisíc korun za čas a dopravu, mohla jsem se rozhodnout, jestli mi to připadá v pořádku. Klidně je možné, že bych souhlasila. Organizace podobných akcí skutečně zabere několik hodin a málokdo se do ní dobrovolně hrne.

Jenže původní zpráva zněla jinak. Posílali jsme 500 korun na Romanův dárek a rozloučení. Nikdo neposílal 500 korun s tím, že část podle vlastního uvážení připadne člověku, který sbírku organizuje.

Jeden spoluhráč to ve skupině napsal dost přímo. Martina mu odpověděla, že pokud má s jejím postupem problém, může příště všechno zařídit on. Podle ní je snadné kritizovat výsledek, když člověk předtím neudělal vůbec nic.

To už debatu spíš zhoršilo.

Jeden člen týmu napsal, že tři tisíce za několik hodin zařizování nejsou žádné bohatství. Další tvrdil, že kdybychom si objednali podobnou organizaci někde profesionálně, zaplatíme mnohem víc. Podle nich Martina udělala chybu jen v tom, že nám o své odměně neřekla předem.

Jenže právě to mi připadalo jako celá podstata problému. Výši odměny si přece člověk nemůže sám určit až poté, co má u sebe cizí peníze. Zvlášť když ostatní žijí v přesvědčení, že celá částka jde na něco jiného.

Eva navrhla jednoduché řešení. Ať Martina odečte skutečné výdaje a zbytek buď přidá Romanovi k poukazu, nebo pošle zpátky mezi lidi. Nikdo po ní nechtěl omluvu na kolenou ani složitou tabulku.

Martina odmítla. Podle ní už byly peníze použité na rozloučení jako celek a tím je věc uzavřená.

Tvrdila, že nikdy nenapsala, že každá koruna půjde přímo na poukaz. Ve skupině použila formulaci, že vybíráme „na dárek a rozloučení s Romanem“. Podle ní tedy měla právo část peněz použít na náklady spojené s organizací.

Začali jsme zpětně hledat staré zprávy. Formulaci si opravdu pamatovala správně, jenže hned pod ní psala o poukazu, fotografii a květinách. Nikde nebylo ani slovo o tom, že se z vybraných peněz bude platit také její vlastní práce.

Čím víc to vysvětlovala, tím víc lidí, kteří ji původně bránili, začalo pochybovat. Jeden člověk se jí nakonec zeptal, jestli by jí stejný postup připadal normální, kdyby peníze vybíral někdo jiný a ona se o jeho odměně dozvěděla až po předání dárku.

Na tuhle otázku už přímo neodpověděla.

To jsme původně vůbec nechtěli. Dárek dostal, měl radost a nebyl žádný důvod zatahovat ho do toho, jak jsme mezi sebou sbírku organizovali. Jenže po několika dnech už o celé věci věděla skoro celá skupina a někdo se před ním zmínil.

Roman byl viditelně zaskočený. Řekl, že vůbec netušil, kolik jsme vybrali, a kdyby to věděl, bylo by mu nepříjemné přijmout poukaz jen na část celé sumy. Zároveň nás prosil, ať se kvůli jeho odchodu nehádáme.

Martina následně napsala, že právě tohle je důkaz, že jsme z celé věci udělali zbytečný problém. Místo pěkného rozloučení se teď Roman dozvěděl o sporu, který vůbec nemusel řešit.

Mně připadalo, že problém vznikl o něco dřív než ve chvíli, kdy se na něj někdo zeptal.

Asi po týdnu Martina oznámila, že zbývající částku po odečtení skutečných výdajů pošle Romanovi jako další poukaz. Nechtěla už nic vracet jednotlivým lidem a napsala, že tím považuje celou věc za uzavřenou.

Šlo o něco přes tři tisíce korun. Roman tedy dostal ještě druhý poukaz a debata postupně utichla. Martina dál chodila na tréninky a nikdo ji ze skupiny nevyhazoval, ale nějakou dobu bylo znát, že atmosféra už není stejná.

Při další společné sbírce se organizace ujal někdo jiný. Po nákupu poslal do chatu částku, kolik se vybralo, kolik jednotlivé věci stály a kolik zbylo. Přebytek byl 260 korun a během pár minut jsme se shodli, že za něj koupí ještě láhev vína.

Nikdo po něm nechtěl účtenky za každou korunu. Stačilo vědět, co se se společnými penězi stalo.

Část lidí pořád tvrdí, že jsme Martinu zbytečně semleli kvůli několika tisícům. Všechno zařídila, věnovala tomu čas a Roman nakonec dostal i zbývající peníze. Navíc je pravda, že kdyby se organizace nikdo neujal, možná bychom dva dny před jeho odchodem pořád jen diskutovali ve skupinovém chatu.

Já její práci nezpochybňuju. Klidně bych souhlasila i s tím, aby dostala něco za benzín a čas. Jen bych to chtěla vědět dřív, než jí pošlu peníze určené na dárek pro někoho jiného.

Možná právě proto si od té doby u podobných sbírek pokládám dvě úplně obyčejné otázky: kolik jsme vybrali a kolik jsme utratili. Ne proto, že bych chtěla kontrolovat každou stokorunu mezi známými.

Jen už vím, že rozdíl mezi těmi dvěma čísly nemusí být vždycky jen zapomenutá účtenka.