Článek
Kdyby se mě někdo zeptal, co je na mně nejbláznivějšího, asi bych bez přemýšlení odpověděla, že moje ponožky.
Pracuji jako zdravotní sestra na odběrech krve. Každý den chodím do práce v úplně stejném bílém oblečení. Bílé kalhoty, bílá halena, bílé boty. Všechno musí být čisté, upravené a podle pravidel. Když člověk celý den vypadá stejně jako ostatní kolegové, začne si hledat drobnosti, kterými může ukázat alespoň kousek své osobnosti. Pro mě to byly právě ponožky.
Nebyly obyčejné. Za několik let jsem jich nasbírala přes třicet párů. Jedny byly se sushi, jiné s pizzou, další s corgi, kočkami, kapybarami, vesmírem nebo třeba barevnými plameňáky, různými známými postavičkami atd.
Každý pár měl svůj vlastní příběh. Některé jsem si koupila na dovolené, jiné jsem dostala od kamarádek k narozeninám nebo Vánocům. Když někdo nevěděl, co mi pořídit, skoro vždycky skončil u nějakých bláznivých ponožek.
Možná to zní dětinsky, ale pacientům se hrozně líbily. Lidé chodí na odběry často nervózní. Někteří mají strach z jehel, jiní přicházejí nalačno a není jim dobře. Kolikrát stačilo, aby si všimli ponožek s kočkami nebo pizzou, usmáli se a začali si se mnou povídat. Nejednou mi někdo řekl, že díky nim na chvíli zapomněl, proč vlastně přišel. Zejména dětem to kolikrát úplně odvedlo pozornost. Právě proto jsem je měla tak ráda.
Můj přítel je ale nesnášel. Nikdy jsem úplně nechápala proč, zejména i proto, že věděl, jaký je jejich primární „účel“. Komu by něco takového mohlo tak příšerně vadit…
Jsme spolu něco přes dva roky a od začátku tvrdil, že působí dětinsky. Prý se ke mně nehodí a dospělá žena by měla nosit něco elegantnějšího. Nakonec jsme udělali kompromis. Souhlasila jsem, že je budu nosit hlavně do práce. Když jsme šli na večeři, do divadla nebo na nějakou společenskou akci, vzala jsem si obyčejné - klasika, bílé, černé nebo šedé. Myslela jsem si, že je tím celá věc uzavřená.
Jenže nebyla.
Před dvěma měsíci slavil přítel třicáté narozeniny. Rozhodli jsme se uspořádat oslavu u nás doma a pozvali jsme širší rodinu. Přijeli jeho rodiče, sourozenci s partnery, tety, strýcové i několik sestřenic a bratranců.
Celé dopoledne jsem běhala po bytě, připravovala občerstvení, nosila jídlo z kuchyně a starala se o to, aby bylo všechno nachystané. V tom shonu jsem si vůbec neuvědomila, že mám na sobě ponožky s malými corgi.
Všimla si jich až jedna z jeho tet.
Se smíchem se mě zeptala, kde jsem je koupila, protože prý jsou naprosto úžasné. Přidala se i jeho maminka a zanedlouho jsme se bavili o tom, že podobné ponožky sbírám už několik let a nosím je hlavně do práce, kde často rozesmějí pacienty čekající na odběry. Překvapilo mě, kolik lidí ten nápad pobavil. Jeden bratranec říkal, že jeho dcera by z takových ponožek měla radost, a jeho maminka poznamenala, že je hezké, když si člověk i v práci dokáže zachovat trochu humoru.
Jenže když poslední hosté odešli a zavřely se za nimi dveře, přítel úplně změnil náladu.
Neřekl mi skoro ani slovo. Myslela jsem si, že je po celém dni jen unavený. Nenapadlo mě, že ho celá situace ve skutečnosti rozčílila.
Když jsem ale pak pozítří ráno otevřela šuplík s ponožkami, čekal mně šok.
Byl skoro prázdný.
Místo barevných ponožek tam ležely jen pečlivě poskládané černé.
Nejdřív jsem si myslela, že si ze mě někdo dělá legraci. Pak jsem oběhla celý byt. Dívala jsem se do pračky, do sušáku, do koše na prádlo. Prošla jsem dokonce i sklep, protože mě napadlo, že je třeba při úklidu někam přestěhoval.
Nikde nic.
Když jsem se ho pak večer zeptala, kde jsou moje ponožky, odpověděl úplně klidně.
„Vyhodil jsem je.“
Chvíli jsem si opravdu myslela, že si dělá srandu.
Nedělal.
Řekl mi, že koupil nové, normální ponožky, protože už nechce, abych ho někdy znovu tak hrozně ztrapnila před rodinou. Prý bylo trapné, že dospělá ženská pobíhá před hosty v ponožkách s pejsky.
Zůstala jsem na něj jen nevěřícně koukat.
Nešlo mi do hlavy, jak může někdo bez jediného slova vzít cizí věci a prostě je vyhodit. Řekla jsem mu, že to byly moje ponožky a neměl na něco takového vůbec žádné právo.
Jen pokrčil rameny.
„Vždyť jsou to jen ponožky.“
Možná právě tahle věta mě zasáhla nejvíc.
Pro něj to byly jen ponožky.
Pro mě několik let sbírání, vzpomínek a dárků od lidí, kteří mě dobře znají. Některé už se ani nedaly koupit. Jiné jsem sháněla několik měsíců. Měla jsem mezi nimi i pár, který mi přivezla kamarádka z Japonska, a ponožky s kočkami, které jsem dostala od babičky k posledním narozeninám, než zemřela.
Sedla jsem si k počítači a začala sepisovat všechny páry, na které jsem si dokázala vzpomenout. Bylo jich přes třicet. Některé jsem našla jen na zahraničních e-shopech, jiné už byly úplně vyprodané.
Seznam jsem mu položila před něj.
Řekla jsem mu, že pokud se rozhodl moje věci bez dovolení vyhodit, očekávám, že mi pořídí úplně stejné.
Najednou otočil.
Začal mi vysvětlovat, že je to přece nemožné. Že by hledání stálo spoustu času, peněz a úsilí.
Jen jsem se na něj podívala.
„Přesně tolik času a úsilí stálo i mě je všechny sehnat.“
Na chvíli zmlkl.
Pak jen řekl, že jsem přehnaná a že normální člověk přece nebude řešit obyčejné ponožky.
Jenže já mám čím dál silnější pocit, že o ponožky vůbec nejde.
Kdyby mu opravdu vadily jen ony, mohl si se mnou sednout a normálně si promluvit. Mohl říct, že se mu nelíbí nebo že se před rodinou cítil trapně. Místo toho rozhodl za mě. Vzal moje věci a prostě je vyhodil.
A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si vybavuji další drobnosti z těch posledních dvou let. Nelíbily se mu některé moje náušnice a prý bych je neměla nosit. Určitě ne, když jdeme někam spolu. Připomínky měl k mému oblíbenému barevnému svetru, který jsem často ráda nosila.
Nejednou utrousil, že bych se měla přestat smát tak nahlas, protože to prý nepůsobí moc žensky. Nikdy jsem tomu nevěnovala větší pozornost. Brala jsem to jako nevinné poznámky.
Teď si ale říkám, jestli ty ponožky nebyly jen poslední kapkou.
Nejvíc mě překvapilo, že když jsem o celé věci vyprávěla kamarádce, vůbec neřešila ponožky.
Zeptala se mě vážně jen na jednu jedinou věc.
„Co dalšího ti jednou vyhodí, až se mu to nebude líbit?“
Od té chvíle o tom přemýšlím skoro každý den.
Možná se totiž celou dobu nehádáme kvůli ponožkám.
Možná jde o to, že člověk, který by měl mít rád mou osobnost, se ji místo toho snaží pomalu měnit podle svých představ. A právě to mě teď děsí mnohem víc než třicet párů ponožek, které skončily v popelnici.
