Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že se s přítelkyní pohádáme kvůli paní na úklid. Připadá mi to jako naprostá maličkost, ale posledních pár dní se kvůli tomu nemůžeme shodnout. Proto mě zajímá, jestli problém nevidím jen já.
Je mi dvaačtyřicet let a už dva roky mi jednou za čtrnáct dní chodí uklízet paní. Je neuvěřitelně spolehlivá, pečlivá a za tu dobu jsem jí začal stoprocentně důvěřovat. Chodí vždycky v době, kdy jsem v práci, takže se ani moc nepotkáváme. Já pak přijdu domů a byt je perfektně uklizený. Upřímně řečeno jsou to jedny z nejlépe utracených peněz, které každý měsíc vydám.
Na začátku naší spolupráce se stala jedna drobnost, na kterou si dodnes vzpomínám. Když jsem přišel domů, omlouvala se mi, že během úklidu vypila jednu plechovku koly z lednice. Bylo jí to viditelně trapné a několikrát se ptala, jestli mi ji má zaplatit. Řekl jsem jí, že pokud několik hodin uklízí cizí byt, je úplně normální, aby si dala něco k pití nebo si udělala malou pauzu. Ať se mě na podobné věci už vůbec neptá.
Od té doby si občas vezme limonádu, sklenici džusu nebo si jednou udělala obyčejný toast. Nikdy nesnědla oběd, nikdy si nic neodnesla domů a nikdy jsem neměl pocit, že by moji vstřícnost zneužívala. Prostě si na deset minut odpočine a pokračuje v práci. Za dva roky se mi z bytu neztratila jediná věc a nikdy nebyl sebemenší problém.
S přítelkyní jsme spolu teprve asi půl roku, takže paní na úklid chodila ke mně dávno předtím, než jsme se poznali. Věděla o ní od začátku a nikdy proti tomu nic nenamítala. Až donedávna.
Před pár dny byla zrovna u mě doma, když paní uklízela. Náhodou ji zahlédla, jak si z lednice bere plechovku limonády.
Okamžitě za mnou přišla se slovy: „Víš, že ti bere pití z lednice?“
Odpověděl jsem jí, že samozřejmě vím. Že má moje svolení a že to rozhodně nepovažuji za krádež.
Jenže místo aby tím rozhovor skončil, začala mi vysvětlovat, že je to neprofesionální. Prý se tím stírají hranice mezi zákazníkem a člověkem, kterého si platím. A že dnes je to limonáda, zítra oběd a později si třeba začne dovolovat ještě víc.
Jenže já ji znám dva roky.
Vím, jak pracuje. Vím, jaká je. A hlavně za tu dobu nikdy neudělala nic, co by moji důvěru zpochybnilo. Právě naopak. Mám pocit, že právě díky normálnímu lidskému přístupu naše spolupráce funguje tak dobře.
Přítelkyně ale zašla ještě dál.
Řekla mi, že bych ji měl raději propustit dřív, než nastane nějaký problém.
To už mi připadalo úplně absurdní.
Začal jsem se o tom bavit s kamarády a většina z nich nechápala, kde se vlastně vzal problém. Jeden se smál, že kdyby mu někdo dva roky poctivě uklízel byt a jednou za čtrnáct dní si vzal plechovku limonády za třicet korun, koupil by mu celé balení. Jiný říkal, že právě důvěra je důvod, proč si člověk najde jednu spolehlivou paní a drží se jí roky.
O pár dní později jsme se k celé věci s přítelkyní vrátili. Myslel jsem si, že už to vyšumělo, ale naopak. Tentokrát mi řekla, že jí vlastně ani tolik nevadí ta limonáda. Prý jí vadí už samotná představa, že si někdo během práce bere něco z cizí lednice. Podle ní by si měla všechno nosit vlastní.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že paní během dne objede několik domácností. Tahá s sebou vysavač, čisticí prostředky, mop, hadry a další vybavení. Opravdu mi nepřijde nutné, aby ještě vozila batoh plný pití a svačin jen proto, že si u mě nemůže vzít jednu plechovku limonády.
Pak ale přišel úplně jiný argument.
Zeptala se mě, proč vlastně paní na úklid potřebuji.
Prý mám jen běžný byt a jako dospělý chlap bych si měl uklízet sám.
To mě překvapilo asi nejvíc.
Samozřejmě že bych to zvládl. Stejně jako bych si zvládl vymalovat byt nebo posekat zahradu. Jenže některé věci si prostě raději zaplatím. Ne proto, že bych je neuměl, ale protože svůj volný čas chci trávit jinak.
Když mi bylo čtyřicet, řekl jsem si, že si udělám radost. Nekoupil jsem si nové hodinky ani drahou elektroniku. Začal jsem si platit pravidelný úklid. Dodnes to považuji za jeden z nejlepších dárků, které jsem si kdy pořídil.
Jenže tím to neskončilo.
Přítelkyně mi řekla, že pokud se někdy sestěhujeme nebo vezmeme, paní na úklid bude muset určitě skončit. Podle ní, by ale konec konců měla skončit okamžitě. Pokračovala monolog o tom, že prý nebude chtít cizí lidi ve společném bytě. A nakonec dodala větu, která mě zarazila nejvíc.
„Nechci chlapa, kterému dělá uklízečka maminku.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že už se dávno nehádáme kvůli jedné plechovce limonády.
Paní na úklid mi přece nedělá maminku. Poskytuje službu, kterou si dobrovolně platím. Stejně jako si někdo zaplatí mytí oken, účetní nebo zahradníka. Díky tomu mám víc času na práci, odpočinek i věci, které mě baví, konkrétně i na náš vztah, což ji evidentně vůbec nedošlo. Na to, že ji často beru někam na výlet, protože nemusím trávit čas nějakým velkým úklidem co dva týdny, si ale nikdy samozřejmě nestěžovala.
Od té hádky nad tím pořád přemýšlím.
Ne kvůli paní na úklid. Kvůli tomu, že jsme spolu teprve půl roku a už teď se zdá, že máme úplně jiný pohled na to, jak by měl fungovat společný život. A právě to mě děsí mnohem víc než jakákoli plechovka limonády z lednice. A taky si myslím, že po čtyřicítce jsem prostě na řešení takových absurdit prostě dost starý.
Co si o tom myslíte vy? Přijde vám opravdu nezodpovědné zaplatit si pomoc s domácností, když si ji člověk může dovolit? Nebo je moje přítelkyně ta, která z úplné maličkosti udělala problém, který ve skutečnosti vůbec neexistuje?
