Článek
Po rodičích mi zůstal menší byt nedaleko centra, který jsem několik let využíval sám. Když jsme se s přítelkyní sestěhovali, nedávalo smysl nechávat ho prázdný, a tak jsem se rozhodl pro dlouhodobý pronájem. Nechtěl jsem z něj dělat žádný velký byznys, hlavně jsem potřeboval někoho normálního, kdo bude platit včas a nebude dělat problémy v domě.
Po několika prohlídkách se ozvali David s Andreou, oba kolem třiceti. Působili přesně jako lidé, které jsem hledal. Pracovali, nekouřili, neměli domácí zvířata a sami říkali, že už mají dost častého stěhování a hledají místo alespoň na několik let.
Domluvili jsme se na osmnácti tisících včetně části poplatků. V bytě zůstala kuchyň, pračka, jídelní stůl a několik kusů nábytku, které se mi nechtělo převážet. Nájem platili včas a první měsíce jsem o nich prakticky nevěděl.
Přesně tak jsem si to představoval.
První zprávě od sousedky jsem moc nevěřil
Asi po čtyřech měsících mi zavolala paní, která bydlí na stejném patře. Známe se roky a má moje číslo pro případ, že by se v bytě něco dělo. Zeptala se, jestli jsem změnil způsob pronájmu, protože se tam poslední dobou střídají nějací cizinci.
Řekl jsem jí, že ne a že v bytě bydlí mladý pár. Sousedka odpověděla, že právě proto jí to připadá zvláštní. Během posledních dvou týdnů viděla na chodbě několik různých skupin lidí s kufry a jeden pár se jí dokonce anglicky ptal, kde se vyhazují odpadky.
Napadlo mě, že David s Andreou možná mají návštěvy. Bydleli tam, takže jsem rozhodně neměl potřebu řešit, kdo k nim přijede na víkend. Sousedce jsem poděkoval a dál jsem se tím příliš nezabýval.
O tři dny později mi poslala odkaz.
Na fotografiích jsem poznal vlastní kuchyň
Inzerát byl na jedné známé ubytovací platformě. Nabízel útulný byt pro čtyři hosty, pár minut od centra, s kompletně vybavenou kuchyní a možností samoobslužného příjezdu. Cena se podle termínu pohybovala kolem tří tisíc korun za noc.
První fotografie mi připadala povědomá. Druhá už nenechávala žádné pochybnosti. Na snímku byla moje kuchyň, moje pracovní deska a dokonce i starý dřevěný stůl, který jsem v bytě nechal.
Proklikal jsem celou nabídku. Byt byl nafocený profesionálněji, než jsem ho kdy nafotil já, na posteli byly nové přehozy a v obýváku přibylo několik dekorací. Jinak to byl bezpochyby můj byt.
Hostitele jsem podle profilu nepoznal. Bylo tam jen křestní jméno a fotografie, která mi nic neříkala. Hodnocení ale ukazovalo, že ubytování funguje už několik týdnů a hosté chválili jednoduché předání klíčů i dobrou komunikaci.
Najednou mi sousedčini cizinci s kufry dávali smysl.
David tvrdil, že o ničem neví
Zavolal jsem mu ještě ten večer. Nezačal jsem obviněním, jen jsem se zeptal, jestli jsou s Andreou v bytě spokojení a jestli tam stále normálně bydlí. Řekl, že ano a že je všechno v pořádku.
Pak jsem se zeptal, jestli byt někomu krátkodobě pronajímají.
Nastalo několik vteřin ticha. David odpověděl, že určitě ne, jen občas přijedou kamarádi ze zahraničí. Když jsem zmínil odkaz na ubytovací platformu, změnil verzi.
Prý to zkoušel jeho známý, který se živí správou krátkodobých pronájmů. Nafotili byt jen jako ukázku a několik termínů možná skutečně nabídli, ale údajně šlo o krátký test. Podle Davida jsem z toho neměl dělat žádnou tragédii, protože byt nijak neničí a nájem dostávám přesně podle smlouvy.
Zeptal jsem se, kolik těch „testovacích“ hostů už v bytě bylo.
Nevěděl.
To mi připadalo jako dost zvláštní odpověď od člověka, který tam měl bydlet.
V inzerátu bylo přes třicet hodnocení
Sedl jsem si k počítači a začal nabídku procházet podrobněji. Hodnocení nebylo pět ani deset. Bylo jich více než třicet a nejstarší pocházelo z doby jen pár týdnů po podpisu naší smlouvy.
Hosté zmiňovali víkendové pobyty, služební cesty i několikadenní návštěvy města. Jeden chválil, že si mohl nechat zavazadla v bytě už dopoledne, další popisoval bezkontaktní předání klíče ve schránce u domu. Tohle rozhodně nebyl experiment z minulého týdne.
Ve smlouvě jsme měli výslovně uvedeno, že byt nesmí bez mého souhlasu přenechat k užívání dalším osobám formou dalšího pronájmu nebo krátkodobého ubytování. Ten odstavec jsem tam neměl kvůli nim. Byl součástí vzoru, který jsem použil.
Nikdy mě nenapadlo, že ho budu skutečně řešit.
Davidovi jsem poslal několik screenshotů a napsal mu, že se druhý den potřebujeme osobně sejít.
Tentokrát mi zavolala Andrea.
Podle ní na tom vydělávali jen „něco navíc“
Andrea už nic nezapírala. Řekla, že byt opravdu občas nabízejí turistům, hlavně o víkendech, kdy sami odjíždějí k rodičům nebo na chalupu. Tvrdila ale, že se o něj starají mnohem lépe než běžní nájemníci, protože po každém hostovi uklízejí a všechno kontrolují.
Zeptal jsem se, proč se mě tedy předem nezeptali. Odpověděla, že očekávala, že bych nesouhlasil. To byla alespoň upřímná odpověď.
Pak začala vysvětlovat ekonomiku celé věci. Nájem je prý dnes drahý, oni si tímto způsobem jen pomáhají s náklady a nikomu nic neberou. Já dostávám svoje peníze, oni mají nižší náklady na bydlení a turisté mají kde přespat.
Podle ní tedy vydělávají všichni.
Jen já jsem o tom systému nevěděl.
Osobně už mluvili trochu jinak
Sešli jsme se následující odpoledne v bytě. David se omluvil, že mi po telefonu nejdřív lhal, ale prý zpanikařil. Andrea naopak pořád tvrdila, že hlavní problém je pouze to, že jsme si pravidla předem nevyjasnili.
Připomněl jsem jí odstavec ve smlouvě. Odpověděla, že ho při podpisu detailně nečetla. To už jsem opravdu nevěděl, co na to říct.
Zjistil jsem, že oni sami v bytě skutečně většinu týdne žili. Od pátku do neděle ale často odjížděli a během té doby ho nabízeli hostům. V dobrém měsíci tak dokázali několik nocí prodat za částku, která jim pokryla velkou část nájmu.
David mi dokonce řekl, že bych to mohl brát jako důkaz, že cena bytu je nastavena příliš nízko.
To byla další zajímavá věta.
Pak přišla nabídka, která mě překvapila ještě víc
Andrea navrhla, že se můžeme domluvit. Oni by dál platili nájem jako doposud a z krátkodobého ubytování by mi posílali určité procento. Podle ní by to bylo výhodné pro všechny a nemusel bych se o nic starat.
Najednou už nešlo o nevinné přespávání kamarádů ani krátký test. Seděli jsme v mém bytě a debatovali o obchodním modelu, který beze mě několik měsíců provozovali.
Řekl jsem jim, že o žádné procento nemám zájem a nabídku musí okamžitě stáhnout. Další postup jsme potom řešili podle smlouvy a s dostatečným předstihem tak, aby se mohli odstěhovat.
Oba to vzali jako strašně tvrdou reakci. Podle Davida bych měl řešit skutečné problémy, ne skutečnost, že někdo v bytě párkrát přespal. Andrea zase tvrdila, že dobré nájemníky dnes hledá každý a já kvůli principu přicházím o dva lidi, kteří vždycky platili včas.
V tom měla pravdu.
Platili včas.
Jen zároveň pronajímali můj byt desítkám cizích lidí.
Poslední host měl přijet ještě po našem rozhovoru
Myslel jsem, že po schůzce bude nabídka okamžitě pryč. Druhý den však sousedka znovu volala, protože u dveří stál pár s kufry a nemohl se dostat dovnitř. Ukázalo se, že měl pobyt rezervovaný několik týdnů dopředu.
David tvrdil, že rezervaci nechtěl na poslední chvíli rušit, protože by dostal špatné hodnocení a sankci od platformy. Na tom mě fascinovalo hlavně pořadí priorit. Měl problém porušit dohodu s úplně cizím turistou, ale porušení smlouvy se mnou několik měsíců považoval za detail.
Trval jsem na tom, že další hosté už do bytu nepůjdou. David nakonec rezervaci zrušil a nabídka během dne zmizela.
Následující týdny byly nepříjemné, ale obešly se bez dalších velkých scén. Když byt předávali, byl uklizený a nic zásadního v něm nechybělo. Dokonce musím uznat, že po technické stránce se o něj starali dobře.
To ale na celém problému nic neměnilo.
Největší hádku jsem měl nakonec se známými
Když jsem příběh vyprávěl několika lidem, čekal jsem, že reakce bude jednoznačná. Nebyla. Část známých tvrdila, že bych byl blázen, kdybych nájemníky vyhodil, pokud platí včas a byt neničí.
Jiní naopak nechápali, proč jsem situaci neřešil ještě rychleji. Podle nich nešlo jen o porušení dohody, ale také o cizí lidi v domě, klíče předávané desítkám hostů a případné problémy, které by nakonec stejně řešil vlastník.
Nejzajímavější argument zněl, že mi přece žádné peníze neukradli. To je pravda. Každý měsíc jsem dostal přesně tolik, na kolika jsme se dohodli.
Jenže jsem jim nepronajal apartmán, aby na něm podnikali. Pronajal jsem jim domov.
A oni velmi dobře věděli, že kdyby se předem zeptali, nesouhlasil bych.
Proto se nezeptali.
Další nájemník dostal o jednu otázku navíc
Po jejich odstěhování jsem byt nechal několik týdnů prázdný a potom začal hledat nového člověka. Smlouvu jsem nijak dramaticky nepřepisoval, protože zákaz dalšího přenechávání už v ní stejně byl.
Jen jsem při prohlídkách nově říkal jednu věc nahlas. Byt je určený k bydlení a nechci, aby se z něj stalo krátkodobé ubytování.
Několik zájemců se tomu smálo. Jeden se mě dokonce zeptal, jestli se mi to opravdu někdy stalo.
Odpověděl jsem, že ano.
Nakonec jsem byt pronajal ženě, která tam bydlí dodnes. Nájem chodí včas a sousedka mi už měsíce nevolala kvůli lidem s kufry.
Přesně to jsem chtěl od začátku.
Ne procenta z ubytování, ne podnikatelský plán a ne argument, že bych vlastně mohl být rád, protože mi někdo ukázal, kolik se na mém bytě dá vydělat.
Jen člověka, kterému pronajmu byt.
A který ho nebude po nocích pronajímat dál.
