Článek
Když mi minulý týden zavolala maminka, hned jsem poznala, že se něco děje. Hlas měla unavený a mluvila nezvykle pomalu. Nakonec se nadechla a zeptala se mě, jestli bych si v případě nejhoršího vzala k sobě tři dcery mé starší sestry.
V tu chvíli se mi sevřel žaludek.
Je mi dvaatřicet, s manželem vychováváme jedenáctiletou dceru a žijeme v malém řadovém domku se dvěma ložnicemi. Sestra je o tři roky starší a má tři holky. Nejstarší je stejně stará jako moje dcera a navíc je autistka - nikdy to s ní nebylo nějak extrémně nezvladatelné, ale i tak potřebuje prostě jinou, v některých oblastech speciální péči. Prostřední je blázen do gymnastiky a nejmladší miluje Pokémony, videohry a všechno, co má něco společného s fantazií. Prostě krásné, hodné holčičky.
Před třemi lety se jim život obrátil vzhůru nohama. Sestra kvůli drogám přišla o děti a holčičky skončily v systému. Nejdřív byly každá jinde a více než rok se prakticky skoro nevídaly. Dodnes si pamatuji, jak mi z toho bylo. Nejen kvůli nim, ale i kvůli pocitu, že se naše rodina rozpadá před očima a nikdo s tím nedokáže nic udělat.
Pak se do toho vložila naše maminka. Bylo jí dvaapadesát, nebyla bohatá, neměla žádné zázemí pro děti, ani velký dům, ale dokázala nemožné. Zařídila, aby se holky mohly konečně znovu sejít pod jednou střechou.
A udělala pro ně zázraky.
Za poslední dva roky neuvěřitelně rozkvetly. Jsou zdravé, smějí se, mají kamarády a daří se jim ve škole. Když za nimi přijedu, připravuji jim výlety a různé aktivity a prostě s radostí pomáhám, jak se dá. Nejstarší ráda maluje, prostřední tráví hodiny v tělocvičně a s nejmladší si sedneme k počítači nebo probíráme nové Pokémony.
Moje dcera své sestřenice miluje. Když se sejdou, jsou schopné se smát celé hodiny.
A já ty holky miluji taky.
Jenže láska sama o sobě neplatí hypotéku, energie, ani jídlo.
S manželem bohužel patříme mezi rodiny, které musí každou korunu obrátit dvakrát. Deset let jsme šetřili, než jsme si mohli dovolit malý domek se dvěma ložnicemi. Už teď je pro nás akorát. Představa, že bychom pod jednu střechu nastěhovali další tři děti, mě děsí.
Ne proto, že bych je nechtěla. Ale proto, že nevím, jak bychom to zvládli.
Maminka mi vysvětlila, že její zdravotní stav se prudce zhoršil. Nemoc jí bere sílu i pohyblivost a lékaři jí už otevřeně řekli, že zlepšení nepřijde. Jen zpomalení.
Navrhla jsem jí, aby se přestěhovala blíž k nám. Mohla bych jí každý den pomáhat a holky by mohly zůstat s ní. Jenže to odmítla. Nechtěla je vytrhávat ze školy a bála se měnit lékaře.
Jenže když nad tím přemýšlím, neměla bych snad stejné argumenty i já?
S manželem bychom museli oba hledat novou práci. On má navíc zaměstnání s výbornými benefity, které si prostě nemůžeme dovolit ztratit. Přestěhování k nim nepřipadá v úvahu.
Od chvíle, kdy sestra o děti přišla, myslím na jednu jedinou věc.
Co když jednou přijde řada na mě?
A teď ten okamžik nastal.
Maminka i sestra mi začaly vyčítat, že jsem bezcitná. Že prý myslím jen na sebe a že jsem si to pořádně nepromyslela.
Jenže právě naopak.
Přemýšlím o tom už tři roky.
Každý den.
Několik známých mi říkalo, že bych si měla položit jedinou otázku. Co by mě jednou bolelo víc? Finanční propad a roky stresu, nebo vědomí, že holky skončily zpátky v systému?
Jenže ani jedna odpověď není dobrá.
Jiní mě zase upozorňovali, že šest lidí v malém domku může zničit nejen finance, ale i manželství. A že nesmím zapomínat ani na vlastní dceru. I ona má právo na normální dětství a rodiče, kteří se neutápí v neustálých starostech.
A já vím, že mají pravdu.
Jenže pak si představím své neteře.
Představím si, jak se znovu ocitnou mezi cizími lidmi. Jak se možná zase rozdělí. Jak budou mít pocit, že je nikdo nechce.
A z toho se mi chce brečet.
Někteří lidé mi radili, ať nejdřív vyčerpám všechny možnosti. Sociální dávky, příspěvky, pomoc státu nebo různých organizací. Alespoň budu vědět, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách.
Pak se do toho vložila sestra.
Ta samá sestra, která dnes žije ve stanu u jezera a která kvůli drogám přišla o vlastní děti.
Začala mi vyčítat, že je nechávám napospas osudu.
A to mě ranilo snad nejvíc.
Maminku chápu. Dva roky se o holky starala a teď jí docházejí síly. Chápu její strach i zoufalství.
Ale sestra?
Ta přece nemá právo moralizovat.
Jedna sociální pracovnice mi řekla něco, co mi pořád zní v hlavě.
„Ať se rozhodnete jakkoliv, hlavně z jejich života nezmizte. Rodina není jen společná adresa. Můžete jim telefonovat, jezdit za nimi, trávit s nimi prázdniny a být jim oporou. Hlavní je, aby neměly pocit, že je všichni opustili.“
A právě toho se držím. Protože ať už se rozhodnu jakkoliv, jedno vím jistě. Ty tři holky budu milovat celý život.
Jen se hrozně bojím, že někdy ani láska nestačí na to, aby člověk vyřešil všechno.
A taky toho, že záchrana rodiny, může nakonec znamenat to, že bych tím mohla zničit tu vlastní.
