Článek
Bydlíme v menším domě s osmi byty a dlouhé roky jsme většinu oprav řešili bez větších hádek. Jednou se opravily vstupní dveře, jindy stoupačky nebo světla ve sklepě a každý nějak počítal s tím, že vlastní byt nekončí u jeho prahu. Někdy člověk platí za věc, kterou používá denně, jindy za část domu, kolem které projde jednou za rok.
Velký spor přišel až se střechou. Po několika opravách začalo být jasné, že další záplatování už nemá moc smysl a bude potřeba větší zásah. Ve společném fondu něco bylo, ale na celou zakázku peníze nestačily, takže jsme se bavili o mimořádném příspěvku jednotlivých vlastníků.
Většině z nás se samozřejmě nechtělo vytahovat další desítky tisíc. Přesto jsme chápali, že střechu asi nemůžeme nechat téct jen proto, že se oprava zrovna finančně nehodí. Jediný Karel z přízemí měl úplně jiný názor.
„Já pod střechou nebydlím“
Na první schůzi se zeptal, proč má na opravu přispívat stejným principem jako lidé ve třetím patře. Podle něj je střecha především jejich problém, protože pokud začne téct, voda se nejdřív objeví u nich. On bydlí úplně dole a mezi jeho stropem a střechou jsou ještě další byty.
Nejdřív jsem si myslel, že jen zkouší, jestli by jeho podíl nešel snížit. Karel ale pokračoval a oznámil, že na střechu nepřispěje vůbec. Prý nevidí důvod platit desítky tisíc za něco, co nepoužívá a z čeho nemá žádný prospěch.
Někdo mu připomněl, že střecha je součást celého domu. Karel odpověděl, že to je hezká formulace, ale reálně ji potřebují hlavně lidé nahoře. Kdyby podle něj bydleli v rodinném domě, také by si každý platil svoji střechu sám.
Jenže my v rodinných domech nebydlíme.
Z každé opravy začal počítat, co přesně používá
Debata se rychle dostala do absurdních detailů. Karel tvrdil, že výtah také téměř nepotřebuje, protože bydlí v přízemí, a proto mu připadá nespravedlivé, že se podílí i na jeho servisu. Na světla ve vyšších patrech podle stejné logiky také nepřispívá proto, že by z nich něco měl.
Zeptal jsem se ho, jestli tedy obyvatelé třetího patra nemají přispívat na osvětlení sklepa, pokud tam nemají kóji. Karel odpověděl, že přesně takové věci by se podle něj měly rozpočítávat podle skutečného užívání.
V tu chvíli už začalo být jasné, kam by podobný systém vedl. Jeden by neplatil výtah, druhý sklep, třetí střechu a čtvrtý vstupní dveře, protože chodí většinou přes garáž. Každý by si našel něco, co používá méně než ostatní.
Schůze skončila bez dohody s Karlem, ale opravu jsme dál připravovali. On mezitím začal posílat dlouhé zprávy, ve kterých vysvětloval, proč je celý způsob financování podle něj nespravedlivý.
Nejvíc ho štvalo, že ostatní jeho logiku nepřijali
Karel několikrát zdůraznil, že nejde o peníze. Tvrdil, že si svůj podíl dovolit může, ale odmítá platit z principu. Kdyby šlo o opravu něčeho v přízemí, co používají všichni, prý by neměl problém zaplatit okamžitě.
To znělo skoro rozumně, dokud člověk nezačal přemýšlet, co přesně znamená „používají všichni“. Já například nechodím na společný dvorek skoro vůbec, ale nikdy by mě nenapadlo odmítnout opravu jeho brány. Stejně tak nepotřebuju kočárkárnu a přesto bych nepředpokládal, že její případnou opravu zaplatí pouze rodiče malých dětí.
Oprava střechy se nakonec objednala a většina vlastníků svůj mimořádný příspěvek poslala. Karel svůj podíl dál rozporoval a tvrdil, že si nechá vysvětlit, proč má platit něco, co chrání především byty nad ním. Celá věc se táhla několik měsíců a už jsme se o ní skoro přestali bavit.
Pak začala voda téct úplně jinde.
Tentokrát byl problém v Karlově koupelně
Jedno ráno se ukázalo, že je problém se společným odpadním potrubím vedeným instalační šachtou. Nejhorší situace byla právě v Karlově bytě, kde se objevila vlhkost a zápach za obkladem v koupelně. Bylo potřeba otevřít část šachty, potrubí opravit a potom dát zeď zase do pořádku.
Karel volal předsedovi domu ještě ten den. Chtěl, aby se oprava řešila co nejrychleji a samozřejmě ze společných peněz, protože stoupačka není jeho soukromá věc. V tom měl podle mě naprostou pravdu.
Nikdo mu neřekl, ať si potrubí zaplatí sám. Nikdo nenavrhoval, že ho používají hlavně lidé v přízemí nebo že ostatním zatím voda normálně odtéká. Začali jsme řešit řemeslníka a termín opravy.
Jenže při další krátké schůzi zazněla otázka, kterou asi čekal úplně každý.
Pokud je společná trubka v jeho koupelně problém celého domu, proč společná střecha nad třetím patrem problém celého domu není?
Karel tvrdil, že to se nedá srovnávat
Podle něj byla stoupačka jiná, protože ji používají všechny byty. Střecha prý slouží hlavně těm nahoře. Jeden soused se ho zeptal, co by se asi stalo s domem bez střechy, ale tahle debata už nikam nevedla.
Mně připadala zajímavější jiná věc. Karel najednou vůbec neřešil, zda obyvatelé třetího patra získají z opravy jeho koupelny stejný užitek jako on. Potřeboval opravit společnou část domu, která mu právě způsobovala problém, a automaticky očekával, že se náklady rozdělí mezi všechny.
Nechtěl jsem mu opravu blokovat a stejně se zachovali ostatní. Potrubí se opravilo, část obkladů se musela sundat a později znovu udělat. Karel byl s rychlostí řešení spokojený a několikrát říkal, že přesně od toho společný fond existuje.
Bylo těžké odolat poznámce, že na střechu se stejná věta hodí docela dobře.
O pár týdnů později svůj podíl poslal
Žádná velká omluva nepřišla. Karel neobešel byty s tím, že jsme měli pravdu, ani nepřiznal porážku na další schůzi. Jednoho dne se jen v přehledu plateb objevil i jeho chybějící příspěvek na střechu.
Předseda se ho zeptal, jestli tím považuje spor za uzavřený. Karel řekl, že ano, protože už se v tom nechce dál vrtat. Zároveň dodal, že systém stejně nepovažuje za úplně spravedlivý.
To mu nikdo nebral. Mně také nepřipadá dokonale spravedlivé platit všechny společné věci bez ohledu na to, jak často je používám. Jen jsem dodnes neviděl lepší variantu, která by z domu neudělala účetní experiment, kde každý měsíc počítáme, kdo kolikrát jel výtahem.
Od té doby se Karel do podobných sporů pouští méně. Když se loni opravovalo světlo ve sklepní chodbě, kterou skoro nepoužívá, nic nenamítal.
Chápu, proč ho to štvalo
Desítky tisíc korun jsou pořád desítky tisíc. Kdybych bydlel v přízemí a měl platit velkou opravu střechy, kterou nikdy ani nevidím, také bych si možná v první chvíli říkal, proč zrovna já. Podobné pocity jsou podle mě úplně normální.
Problém nastane ve chvíli, kdy si každý začne ze společného domu vybírat jen ty části, které se mu zrovna hodí. Karel chtěl být samostatný vlastník, když se opravovalo něco daleko nad jeho hlavou, a člen společného domu ve chvíli, kdy praskla trubka vedle jeho koupelny.
Přitom právě druhý případ vysvětlil celý princip lépe než několik schůzí. Nikdo z nás nepřemýšlel, jestli jeho problém používáme dost často na to, abychom se na něm podíleli.
Potřeboval opravit společnou část domu.
Tak jsme ji opravili.
A střechu vlastně také.
