Článek
S manželčiným bratrem Jiřím jsem vždycky vycházel dobře. Nejsme nejlepší kamarádi, kteří spolu tráví každý víkend, ale známe se přes patnáct let, jezdíme na stejné rodinné návštěvy a několikrát jsme si navzájem pomohli. Přesně takový vztah jsem považoval za normální.
Jiří má malou firmu a před několika lety začal řešit nový web. Já pracuju v IT, i když weby profesionálně nedělám, takže se mě zeptal, jestli bych se na ten jeho nepodíval. Původně mělo jít jen o pár drobností, které prý člověku „od počítačů“ zaberou půl hodiny.
Samozřejmě to půl hodiny nebylo. Web měl rozházené rozložení, nefungoval formulář a na mobilu se některé stránky skoro nedaly používat. Jeden večer jsem si k tomu sedl a většinu věcí opravil.
Jiří měl radost a přinesl mi láhev.
Tím to začalo.
Z jedné opravy se stala pravidelná služba
Za pár týdnů potřeboval změnit otevírací dobu. Potom přidat fotografie, upravit kontakty a později vytvořit novou stránku s nabídkou služeb. Nikdy po mně nechtěl nic obrovského, takže mi pokaždé připadalo hloupé řešit peníze.
Občas mi napsal večer, že něco potřebuje „jen přehodit“. Jindy zavolal v sobotu, protože mu nechodily zprávy z formuláře a zákazník se mu nemohl ozvat. Pokud jsem byl doma, většinou jsem se na to podíval.
Jednou jsem mu nastavil firemní e-mail, jindy obnovoval heslo, které zapomněl. Pomáhal jsem mu také s doménou, zálohou webu a několika dalšími věcmi, které jsou samy o sobě malé, ale když je člověk sečte za několik let, už to pár hodin není.
Peníze jsem po něm nikdy nechtěl.
On mi je ani nikdy nenabídl.
A dlouho mi to vůbec nevadilo.
Bral jsem to jako pomoc v rodině
Jiří zase několikrát pomohl nám. Jednou nám dovezl materiál ze stavebnin, protože má dodávku, a před lety mi půjčil vrtačku. Když jsme dělali pergolu, přijel na dvě hodiny podržet trámy.
Nevnímal jsem tedy náš vztah tak, že já dávám a on jen bere. Jen moje pomoc byla častější, protože jeho firma web používala každý den a drobnosti se objevovaly pravidelně.
Manželka mi občas říkala, že už mu dělám technickou podporu zdarma. Smál jsem se tomu. Vždyť je to její bratr a většina úprav mi skutečně nezabrala víc než půl hodiny.
Navíc jsem si byl jistý, že kdybych jednou něco potřeboval já, Jiří se zachová stejně.
Pak jsme koupili skříň.
Potřeboval jsem dodávku na sobotní dopoledne
Našli jsme z druhé ruky velkou masivní skříň do pracovny. Byla v perfektním stavu a za dobrou cenu, jen měla jeden problém: jednotlivé díly se do našeho auta nevešly.
Prodejce bydlel asi patnáct kilometrů od nás. Spočítal jsem si, že pokud všechno půjde normálně, potřebujeme dodávku maximálně na dvě hodiny. Jiří má ve firmě dvě a jednu o víkendech často nechává stát před domem.
Zavolal jsem mu a zeptal se, jestli bych si ji mohl v sobotu ráno na chvíli půjčit. Rovnou jsem řekl, že samozřejmě doplním naftu a kdyby auto zrovna potřeboval, zařídím si něco jiného.
Jiří odpověděl, že by to asi šlo. Jen se musí podívat, jestli nemá nějakou zakázku.
O hodinu později mi přišla zpráva.
„Sobota v pohodě. 2 500 Kč + nafta.“
Myslel jsem, že si dělá srandu.
Byla to jeho běžná cena
Napsal jsem mu otazník. Jiří mi odpověděl, že dodávku občas půjčuje a 2 500 korun je víkendová sazba. Pokud ji vrátím ještě dopoledne, nemusím platit nic navíc.
Zavolal jsem mu a zeptal se, jestli tu částku myslí vážně. Řekl, že ano. Auto něco stojí, opotřebovává se, má pojištění a nemůže ho rozdávat každému zdarma.
Připomněl jsem mu, že nejsem každý.
Jiří odpověděl, že právě proto mi nepočítá kauci.
To už mě začalo bavit skoro stejně jako štvát.
Zeptal jsem se, jestli opravdu chce po mně dva a půl tisíce za dvě hodiny s autem, které bude jinak stát před domem. Odpověděl, že jeho firma funguje podle určitých pravidel a nechce míchat rodinu s podnikáním.
Ta věta byla vlastně docela rozumná.
Jen přišla několik let pozdě.
Zeptal jsem se ho, kolik mi tedy dluží za web
Jiří nejdřív nevěděl, kam mířím. Připomněl jsem mu všechny večery, kdy jsem opravoval jeho stránky, nastavoval e-mail nebo řešil technické problémy. Pokud tedy nechceme míchat rodinu s podnikáním, můžeme si klidně nastavit stejná pravidla na obě strany.
Zasmál se a řekl, že to přece nejde srovnávat.
Zeptal jsem se proč.
Podle něj mě práce na webu nic nestojí. Sedím doma u počítače a udělám pár kliknutí, zatímco dodávka má skutečné provozní náklady.
To mě pobavilo ještě víc.
Řekl jsem mu, že přesně tohle může říct skoro každý člověk o práci, kterou sám neumí. Účetní také jen sedí u počítače, grafik pohybuje myší a právník zase jen mluví nebo píše.
Jiří namítl, že jsem po něm nikdy žádné peníze nechtěl.
To byla pravda.
Stejně jako on po mně nikdy předem neřekl, že rodinná pomoc funguje jen jedním směrem.
Dodávku jsem si nakonec pronajal jinde
Půjčovna kousek od nás chtěla za dopoledne necelé dva tisíce. Auto jsem si rezervoval tam, skříň odvezl a Jiřímu už nic dalšího nepsal.
Manželka se mě večer ptala, proč jsem si nevzal dodávku od jejího bratra. Když jsem jí ukázal zprávy, nejdřív si myslela, že těch 2 500 korun je nějaká vratná záloha.
Když pochopila, že je to cena za půjčení, naštvalo ji to víc než mě.
Chtěla Jiřímu okamžitě zavolat. Řekl jsem jí, ať to nechá být. Jeho auto, jeho pravidla a jeho cena. Neměl jsem žádné právo požadovat, aby mi ho půjčil zdarma.
Jen jsem si díky tomu uvědomil, že stejné právo mám i já.
První žádost přišla už následující týden
Jiří mi v úterý večer napsal, že na webu potřebuje změnit ceník. Poslal nové částky a dodal, že by bylo dobré udělat to co nejdřív, protože od pondělí už účtuje zákazníkům nové ceny.
Normálně bych otevřel notebook a za dvacet minut bylo hotovo.
Tentokrát jsem mu odpověděl, že se na to klidně podívám. Moje sazba je 800 korun za hodinu a účtuju minimálně jednu započatou hodinu.
Telefon zazvonil asi za půl minuty.
Jiří se zeptal, jestli jsem se úplně zbláznil.
Řekl jsem, že ne. Jen už nemíchám rodinu s prací.
Najednou byla moje práce zase rodinná laskavost
Jiří mi vysvětloval, že přece nemůžeme začít účtovat každou drobnost, kterou pro sebe uděláme. Připomněl mi, že mi kdysi pomohl s pergolou a nikdy za to nic nechtěl.
Souhlasil jsem. A právě proto jsem po něm před týdnem nechtěl půjčovnu zdarma jako něco, na co mám automatický nárok. Normálně jsem ho požádal o pomoc a nabídl naftu.
On se rozhodl, že to není rodinná pomoc, ale obchodní služba.
To respektuju.
Jen nechci, aby obchodní pravidla platila pouze ve chvíli, kdy službu poskytuje on.
Jiří řekl, že srovnávám nesrovnatelné. Já měl pocit, že srovnání je naopak docela přesné.
Nakonec telefon položil s tím, že si někoho najde.
Našel a nebyl nadšený
Asi měsíc se nic nedělo. Potom jsme se potkali u tchyně na narozeninách a Jiří sám téma otevřel. Řekl mi, že za změny na webu zaplatil několik tisíc, protože člověk, kterého našel, musel nejdřív zjistit, jak je celé řešení postavené.
Trochu vyčítavě dodal, že já bych to měl za půl hodiny.
Odpověděl jsem, že právě proto bývá práce člověka, který něco umí a zná, placená.
Nebyl z toho nadšený, ale tentokrát se nehádal.
O pár týdnů později mi poslal další zprávu. Potřeboval vyřešit problém s firemním e-mailem a rovnou se zeptal, kolik za to chci.
Nakonec jsem mu pomohl.
A vystavil jsem mu normálně účet.
Rodinné vztahy to kupodivu přežily
První měsíce to bylo trochu napjaté. Manželka měla pocit, že jsme oba tvrdohlaví, a tchyně vůbec nechápala, proč dva dospělí chlapi řeší vztahy přes dodávku a webové stránky.
Postupem času se to ale uklidnilo.
Když Jiří potřebuje něco pracovního, zeptá se mě, jestli mám čas a kolik to bude stát. Když jde o skutečnou rodinnou drobnost, samozřejmě mu pomůžu stejně jako dřív. Stejným způsobem se chová on.
Loni jsme potřebovali odvézt starý nábytek do sběrného dvora. Jiří přijel s dodávkou, pomohl mi všechno naložit a žádné peníze nechtěl.
Já mu o měsíc později doma nastavil nový router a také jsem mu nic neúčtoval.
Rozdíl je v tom, že teď oba víme, kdy jde o laskavost a kdy už o práci.
Těch 2 500 korun mi vlastně pomohlo
Dodnes si nemyslím, že měl Jiří povinnost dát mi firemní auto zdarma. Je jeho, nese za něj odpovědnost a klidně si může určit cenu deset tisíc za hodinu, pokud chce.
Stejně tak ale já nemám povinnost zdarma udržovat web, přes který jeho firma vydělává peníze.
Dlouho jsem ten rozdíl neviděl, protože moje pomoc neměla benzín, pneumatiky ani servisní knížku. Byla schovaná v několika večerech u počítače a pokaždé vypadala jako malá laskavost.
Až když se ty malé laskavosti začaly oceňovat z druhé strany, došlo mi, kolik jich vlastně bylo.
Skříň nakonec vyšla i s půjčovnou pořád levně.
A hlavně jsem díky ní získal něco, co jsme s Jiřím několik let neměli.
Ceník.
