Článek
Do amatérského divadla jsem se přihlásila hlavně proto, že jsem chtěla dělat něco jiného než práci, domácnost a občasné posezení s přáteli. Divadlo jsem hrála už na střední škole, ale potom jsem skoro dvacet let nestála na jevišti. Když místní soubor hledal nové lidi, přihlásila jsem se spíš ze zvědavosti než s nějakými velkými ambicemi.
Na první zkoušce nás bylo asi patnáct. Režisér Radek rozdělil texty a během několika večerů zkoušel různé kombinace. Nakonec mi nabídl jednu ze dvou hlavních ženských rolí, což mě překvapilo a zároveň potěšilo. Především proto, že jsem o ni nijak nebojovala a čekala jsem spíš několik menších výstupů.
Začali jsme zkoušet třikrát týdně. Postupně jsem se naučila text, pohyb po scéně i místa, kde mám čekat na reakci ostatních. Premiéra byla naplánovaná na konec listopadu a začátkem měsíce už jsme prakticky jen pilovali celé představení.
Pak se na jedné zkoušce objevila Veronika.
Věděla jsem, že je režisérova dcera
Radek ji představil jako dceru, která několik let žila v zahraničí a teď se na nějakou dobu vrátila. Divadlo hrávala od dětství a část lidí v souboru ji znala ještě z doby, kdy jsem tam nechodila. Sedla si do poslední řady a celý večer nás sledovala.
Nevěnovala jsem tomu žádnou zvláštní pozornost. Po zkoušce za mnou přišla, pochválila mě a řekla, že tu roli sama kdysi hrála v jiné inscenaci. Chvíli jsme se bavily o několika scénách a působila úplně normálně.
Na další zkoušku přišla znovu. Tentokrát už měla text a v jedné scéně zastoupila kolegyni, která byla nemocná. Byla dobrá, to nebudu předstírat, že ne. Bylo vidět, že má zkušenosti a na jevišti se cítí mnohem jistěji než většina z nás.
Po zkoušce si mě Radek zavolal stranou. Řekl, že potřebuje probrat jednu změnu.
Nejdřív mluvil o „posílení představení“
Vysvětloval mi, že premiéra je pro soubor důležitá a že se jim podařilo prodat skoro všechny lístky. Veronika má s rolí zkušenosti, zná text z minulosti a dokázala by inscenaci dodat větší jistotu. Poslouchala jsem ho a pořád nechápala, co přesně mi říká.
Pak to řekl napřímo. Od další zkoušky bude hlavní roli hrát Veronika a já zůstanu jako náhradnice. Kdyby onemocněla nebo nemohla hrát některou reprízu, nastoupím já.
Zeptala jsem se, jestli se mnou nebyl spokojený. Radek odpověděl, že vůbec nejde o nespokojenost a že jsem udělala obrovský kus práce. Jen má teď možnost obsadit roli někým zkušenějším a byla by škoda ji nevyužít.
Připomněla jsem mu, že premiéra je za čtrnáct dní a já tu roli zkouším tři měsíce. Odpověděl, že právě díky tomu máme perfektně připravenou náhradnici.
Tahle formulace mě dostala nejvíc.
O změně rozhodl sám
Myslela jsem, že se o tom alespoň bavili ostatní lidé, kteří představení připravují. Ukázalo se, že ne. Radek změnu oznámil souboru až na začátku následující zkoušky.
Několik lidí bylo viditelně překvapených. Kolega, se kterým jsem měla většinu společných scén, se dokonce zeptal, proč něco měníme dva týdny před premiérou, když všechno funguje. Radek zopakoval argument o zkušenostech a řekl, že jako režisér musí rozhodovat podle toho, co je nejlepší pro celé představení.
Veronika stála vedle něj a vypadala trochu nepříjemně. Řekla, že o ničem nerozhodovala a roli přijala až poté, co jí ji otec nabídl. Neměla jsem důvod jí nevěřit.
Přesto jsem byla naštvaná. Ne na ni, ale na představu, že moje tři měsíce práce se během jednoho večera změnily v přípravu náhradnice.
Radek po mně navíc chtěl, abych dál chodila na všechny zkoušky.
Měla jsem Veronice pomoct s novým pojetím
První společná zkouška byla zvláštní. Veronika sice text dobře znala, ale naše inscenace byla jiná než ta, ve které hrála před lety. Neznala přesné pohyby, změny některých replik ani několik věcí, které jsme během tří měsíců upravili.
Radek mě proto několikrát zastavil a požádal, ať jí ukážu, kde stojím, kdy přecházím na druhou stranu jeviště nebo proč určitou repliku říkám právě v daném místě. V podstatě jsem ji učila roli, ze které mě předchozí večer odsunul.
Po půlhodině jsem se zeptala, jestli to myslí vážně. Radek odpověděl, že bych to neměla brát osobně a že přece všichni pracujeme pro stejné představení.
Řekla jsem mu, že já už jsem pro to představení tři měsíce pracovala. Pokud chce dva týdny před premiérou začít znovu s jinou herečkou, je to jeho rozhodnutí, ale nevidím důvod, proč mám stát vedle jeviště a dělat jí živý návod.
Radek se urazil. Tvrdil, že takový přístup není týmový.
Nabídla jsem mu jednoduché řešení
Řekla jsem, že na představení klidně zůstanu jako náhradnice, pokud to opravdu potřebuje. Text umím a v případě nemoci dokážu nastoupit. Na každou další zkoušku ale chodit nebudu a Veroniku připravovat také ne.
Radek odpověděl, že náhradník musí být součástí procesu a vědět o všech změnách. To dávalo smysl, jenže změny teď dělal hlavně kvůli tomu, že vyměnil hlavní herečku. Navrhla jsem tedy, že přijdu na poslední dvě generálky.
Nelíbilo se mu to, ale nakonec souhlasil.
Domů jsem odjela dost naštvaná. Nejhorší nebylo, že roli dostal někdo lepší. Kdyby mi po prvních dvou týdnech řekl, že se mnou není spokojený a chce zkusit někoho jiného, mrzelo by mě to, ale chápala bych to.
Tady mě tři měsíce nechal dělat celou práci a změnu udělal až ve chvíli, kdy se mu vrátila dcera.
Pak mi zavolala sama Veronika
Asi o čtyři dny později mi přišla zpráva, jestli bych s ní nezašla na kávu. Nechtělo se mi, ale nakonec jsem souhlasila. Hned na začátku mi řekla, že chápe, proč jsem naštvaná, a že situace je nepříjemná i jí.
Pak se dostala k tomu hlavnímu. Potřebovala projít dvě delší scény, protože jí neseděl rytmus s ostatními herci a otec na ni tlačí, aby všechno zvládla okamžitě. Zeptala se, jestli bych s ní nemohla jednou sednout nad textem.
Odmítla jsem.
Ne nepříjemně. Jen jsem jí řekla, že proti ní osobně nic nemám, ale opravdu nebudu několik večerů pomáhat napravovat problém, který vytvořil její otec. Pokud se rozhodl, že je dva týdny dost času na výměnu obsazení, musí si s tím poradit.
Veronika chvíli mlčela a potom řekla, že to chápe.
Kupodivu jsme se rozešly docela v klidu.
Na první generálce už klid nebyl
Dorazila jsem podle dohody a během několika minut bylo vidět, že představení funguje hůř než před změnou. Veronika sama nebyla špatná, ale ostatní byli tři měsíce zvyklí na jiné tempo a pohyb. Několikrát si skočili do řeči, jednou někdo zůstal stát na špatné straně scény a dvě návaznosti se úplně rozsypaly.
Radek byl nervózní a začal na všechny křičet. Když se jedna scéna nepovedla potřetí, otočil se na mě a řekl, ať to jdu ukázat.
Zeptala jsem se, co přesně mám ukázat.
Řekl, že celou scénu.
Tak jsem nastoupila na jeviště a odehrála ji s ostatními tak, jak jsme ji zkoušeli před změnou. Najednou všechno sedělo. Kolegové věděli, kam jdu, já věděla, kdy mluví oni, a scéna skončila bez jediného zastavení.
V sále bylo chvíli ticho.
Radek potom řekl, že přesně takovou souhru potřebuje i s Veronikou.
To už se ozval jeden z kolegů, že souhra se budovala tři měsíce a za týden ji jednoduše nevyrobíme.
Den před premiérou přišel další návrh
Radek mi zavolal večer. Zeptal se, jestli bych nebyla ochotná odehrát premiéru já a Veronika by převzala roli až od druhého představení. Vysvětlil, že nechce riskovat, že první večer nebude dostatečně plynulý.
Musela jsem se smát, i když mi do smíchu vlastně moc nebylo.
Tři měsíce jsem byla hlavní herečka. Potom jsem byla dva týdny náhradnice. A necelých čtyřiadvacet hodin před premiérou jsem měla být hlavní herečka znovu, protože jeho nový plán nevyšel tak dobře, jak čekal.
Zeptala jsem se, co na to Veronika.
Radek chvíli mlčel a řekl, že s ní to ještě neřešil.
V tu chvíli jsem odmítla.
Nechtěla jsem udělat jí přesně to, co před dvěma týdny udělal mně.
Premiéra nakonec proběhla s Veronikou
Nebyla to katastrofa. Několik drobností se nepovedlo, ale diváci si většiny z nich pravděpodobně ani nevšimli. Veronika byla zkušená a situaci zvládla, ostatní jí pomohli a představení dostalo na konci normální potlesk.
Seděla jsem v hledišti. Radek mě ještě před začátkem požádal, ať mám kostým připravený pro případ, že by se něco stalo, ale nebylo potřeba zasahovat.
Po představení za mnou přišla Veronika a poděkovala mi, že jsem den předtím nepřijala nabídku jejího otce. Věděla o ní, protože jí to později řekl.
Přiznala, že kdybych premiéru odehrála já, cítila by se stejně, jako jsem se dva týdny předtím cítila já.
V tom jsme si rozuměly.
V souboru jsem nakonec nezůstala
Dohrálo se několik repríz a já dvakrát skutečně zaskočila, když Veronika nemohla. Potom jsem Radkovi řekla, že v další sezoně pokračovat nebudu.
Snažil se mě přesvědčit. Tvrdil, že podobné změny jsou v divadle běžné a člověk musí oddělit svoje ego od toho, co potřebuje inscenace. Možná měl pravdu v profesionálním divadle.
Jenže my jsme byli amatéři, kteří tam chodili po práci zadarmo, protože je to bavilo.
Pokud někomu tři měsíce vezmete večery, necháte ho naučit celou roli a dva týdny před premiérou ho odsunete ve chvíli, kdy se objeví vaše dcera, nemůžete se moc divit, že příští sezonu půjde svůj volný čas trávit jinam.
Přesně to jsem udělala.
Divadlo jsem kvůli tomu neopustila
Po několika měsících jsem našla jiný amatérský soubor. Při první zkoušce jsem dostala malou roli s několika výstupy a byla jsem s ní úplně spokojená. Nikdy mi nešlo o to být hlavní hvězda.
O rok později jsem tam dostala mnohem větší roli. Režisér mi ji nabídl až po několika zkouškách a první věc, na kterou jsem se zeptala, byla, zda nemá dceru v zahraničí.
Nechápal, proč se směju.
Jednou mu to možná vysvětlím.
Na prvním souboru mě totiž nejvíc nenaštvalo, že mě někdo vystřídal. Lidé jsou lepší, horší, zkušenější a obsazení se někdy mění.
Naštvalo mě něco jiného.
Tři měsíce jsem dostávala informaci, že hraju hlavní roli.
Až když se objevila správná příbuzná, zjistila jsem, že jsem celou dobu byla jen velmi dobře připravená náhradnice.
