Hlavní obsah

Vedoucí nám pořád opakoval, že každý je nahraditelný. Pak během týdne přišel o třetinu týmu

Foto: ChatGPT

Nový vedoucí nám rád připomínal, že firma se bez každého obejde. Pak během jediného týdne podali výpověď tři z devíti lidí. Najednou už slovo „nahraditelný“ nepoužíval.

Článek

Roman k nám přišel z větší firmy a první týdny působil docela dobře. Mluvil o pořádku, jasných pravidlech a tom, že práce nesmí stát na jednom člověku. V oddělení nás bylo devět a nějaký řád jsme skutečně potřebovali, takže proti němu zpočátku nikdo nic neměl. Problém byl spíš ve způsobu, jakým nám začal vysvětlovat naše místo ve firmě.

Kdykoli někdo upozornil, že už má práce moc, Roman měl připravenou stejnou odpověď. „Každý jsme nahraditelný.“ Říkal to klidně, někdy skoro s úsměvem, ale význam byl vždycky jasný. Nikdo si nemá myslet, že je tak důležitý, aby si mohl diktovat podmínky.

Z jedné věty se stal jeho oblíbený argument

Kolegyně Jana měla na starosti několik dlouholetých klientů a často zůstávala déle. Když jednou řekla, že další agendu už nezvládne bez pomoci, Roman jí odpověděl, že firma nemůže fungovat podle pohodlí jednotlivců. Dodal samozřejmě i to, že každý je nahraditelný.

Michal zase znal starý interní systém lépe než kdokoli jiný. Když upozornil, že nový postup přidává několik zbytečných kroků a způsobí problémy, Roman mu řekl, že procesy musí být nastavené tak, aby nebyly závislé na jednom člověku. Michal namítl, že právě proto by bylo dobré poslouchat někoho, kdo systém používá osm let. Roman se jen pousmál a zopakoval svou oblíbenou větu.

Po několika měsících jsme si z toho začali dělat legraci. Když někdo odešel na oběd, ostatní mu říkali, aby se rychle vrátil, než za něj najdou náhradu. Když někdo onemocněl, přišla zpráva, že jeho židle už možná patří někomu jinému. Roman si našeho humoru všiml, ale nijak mu nevadil.

Na papíře měl vlastně pravdu

Žádná firma by neměla stát na jediném zaměstnanci. Roman proto začal zavádět návody, sdílené tabulky a kontrolní seznamy, aby každý dokázal převzít část práce někoho jiného. Znělo to rozumně a většina z nás s tím souhlasila.

Jenže Roman si postupně spletl zastupitelnost s tím, že zkušenost nemá žádnou cenu. Jana znala klienty tak dobře, že někdy vyřešila problém jedním telefonátem. Michal si pamatoval chyby systému, které se objevily jednou za několik let, a Lukáš měl kontakty na dodavatele, které si budoval polovinu kariéry.

Roman na všechno odpovídal stejným způsobem. Informace mají být v systému, ne v hlavách lidí. Pokud někdo odejde, přijde další člověk a práci převezme. Časem už nikdo neměl chuť mu vysvětlovat, že realita bývá trochu složitější.

Nakonec mu to tři lidé předvedli sami.

První přišla Jana

Jedno pondělí ráno si vzala notebook a zamířila do Romanovy kanceláře. Mysleli jsme, že řeší některého klienta. Když vyšla ven, řekla nám, že podala výpověď.

Dostala nabídku od jiné firmy a přijala ji. Nebyla to reakce na jednu hádku ani na jeden špatný den. Novou práci hledala několik měsíců, protože už nechtěla dál fungovat v režimu, kde se od ní očekává stále víc a zároveň pravidelně poslouchá, že vlastně není důležitá.

Roman její odchod před námi komentoval skoro učebnicově. Řekl, že lidé přicházejí a odcházejí a firma se s tím musí umět vyrovnat. Dokonce poznamenal, že nový člověk může přinést čerstvý pohled.

Jana jen přikývla.

O tři dny později skončil Michal

Tentokrát už Roman působil méně sebejistě. Michal byl člověk, ke kterému jsme chodili ve chvíli, kdy něco přestalo fungovat a běžný postup nepomáhal. Měl nabídku od konkurence a rozhodl se odejít také.

Roman si ho zavolal na dlouhý rozhovor. Nabídl mu změnu části agendy a ptal se, jestli existuje něco, kvůli čemu by výpověď stáhl. Michal mu odpověděl, že před půl rokem by možná o něčem přemýšlel. Teď už byl rozhodnutý.

Na páteční poradě nám Roman oznámil, že dvě výpovědi v krátkém čase nejsou příjemné, ale rozhodně nejde o katastrofu. Okamžitě se otevřou dvě nové pozice a do té doby si práci rozdělíme. Firma podle něj podobné situace zvládla už mnohokrát.

O víkendu jsme si mezi sebou psali, že třetí výpověď už by asi katastrofa být mohla.

V úterý přišla.

Během týdne přišel o třetinu týmu

Lukáš nastoupil k firmě skoro ve stejné době jako Michal. Měl na starosti dodavatele a velkou část každodenní komunikace s externími firmami. Nabídku dostal od člověka, se kterým několik let spolupracoval, a rozhodování mu podle vlastních slov zabralo dva dny.

Když oznámil odchod, Roman už nepředstíral, že se nic neděje. Zavřel s ním dveře kanceláře a skoro hodinu se ho snažil přesvědčit, aby zůstal. Nabízel mu jiné rozdělení práce, větší samostatnost a dokonce možnost posunout některé jeho projekty.

Lukáš odmítl. Výpovědní dobu samozřejmě dodrží a vše předá, ale rozhodnutí měnit nebude.

V oddělení nás bylo devět. Během osmi dnů tedy oznámila odchod třetina týmu.

A šlo zrovna o tři z nejzkušenějších lidí.

Najednou už nebyl hlavní problém jejich odchod

Hlavní problém byla práce, která po nich zůstávala. Jana měla několik klientů, u kterých nikdo další neznal všechny souvislosti. Michal měl na starosti část systému, kterou jsme ostatní uměli používat, ale rozhodně ne opravovat. Lukáš měl v telefonu kontakty na lidi, kterým dokázal zavolat a během pěti minut něco vyřešit.

Roman okamžitě rozdal jejich agendu mezi ostatní. Během jednoho odpoledne jsem dostal dvě věci, které jsem nikdy předtím nedělal. Další kolegové dopadli podobně.

Najednou se začalo ukazovat, že tabulka s názvem klienta není totéž jako pět let zkušeností s ním. Telefonní číslo na dodavatele také není totéž jako vztah, kdy vám ten člověk vezme telefon v pátek večer, protože vás zná deset let.

Roman byl první dny přesvědčený, že se to srovná, jakmile nastoupí noví lidé.

Jenže ani ti zatím nebyli.

Najít náhradu nebylo tak rychlé

Na první pozici se přihlásilo dost lidí, ale několik kandidátů odpadlo už během pohovorů. U druhé firmy zjistila, že zkušeností, které Michal měl, není na trhu tolik, jak Roman očekával. Třetí výběrové řízení se táhlo nejdéle.

Nakonec nastoupila první nová kolegyně asi po měsíci. Byla schopná a učila se rychle, jenže naši firmu samozřejmě neznala. První týdny tak seděla hlavně vedle Jany a zapisovala si všechno, co jí vysvětlovala.

Roman začal tlačit na to, aby Jana předala maximum informací ještě před odchodem. Najednou byla její zkušenost velmi důležitá. To samé platilo pro Michala a Lukáše.

Nikdo z nich mu to nepřipomínal. Ani nemusel.

Pak se pokazil systém

Jedno ráno přestal fungovat export dat, který jsme potřebovali k dokončení několika zakázek. Nový kolega prošel návod, zkontroloval běžné chyby a nic nenašel. IT tvrdilo, že problém je nejspíš na naší straně.

Dvě hodiny se v tom střídalo několik lidí. Roman začal být nervózní, protože data měla odejít ještě dopoledne. Nakonec někdo řekl, že bychom měli zavolat Michala.

Michal přišel, chvíli se díval na obrazovku a během několika minut poznal problém. Stejnou chybu už systém udělal před několika lety a on si pamatoval, co ji tehdy způsobilo. Po krátké úpravě všechno znovu fungovalo.

Nebyla v tom žádná genialita. Jen zkušenost.

Roman stál vedle a sledoval to.

Od té chvíle jsme větu o nahraditelnosti neslyšeli ani jednou.

Místo ní přišlo „udržení know-how“

Na poradách se začalo mluvit o kontinuitě, předávání znalostí a udržení zkušených zaměstnanců. Roman chtěl, aby každý důležitý proces měl svého zástupce a aby se informace předávaly průběžně, ne až ve chvíli, kdy někdo podá výpověď.

To byl mimochodem dobrý nápad. Jen přišel o několik měsíců později, než měl.

Jana mezitím odmítla nabídku na změnu pracovní náplně. Michal nepřijal možnost pracovat částečně z domova a Lukáš řekl, že se po odchodu nechce vracet ani jako externí pomoc. Všichni tři chtěli jednoduše začít někde jinde.

Roman je před koncem výpovědní doby už nezkoušel přesvědčovat tolik jako na začátku. Spíš se snažil dostat z posledních týdnů maximum a zajistit, aby po nich nezůstal úplný chaos.

Firma samozřejmě přežila

To je na celé věci možná nejzajímavější. Roman měl v jedné části svého tvrzení skutečně pravdu. Firma se bez Jany, Michala i Lukáše obešla.

Na jejich místa nastoupili jiní lidé. Po několika měsících se naučili práci, poznali klienty a systém se postupně stabilizoval. Dnes by nový zaměstnanec možná ani nepoznal, jak nepříjemné období tehdy oddělení zažilo.

Jenže to nebyla výměna žárovky.

Po jejich odchodu zůstaly měsíce práce navíc, nejistota, školení a chyby, které by zkušený člověk neudělal. Ostatní zaměstnanci museli část agendy převzít a několik klientů si stěžovalo, že najednou mluví pokaždé s někým jiným.

Nahradit je šlo.

Jen to stálo podstatně víc času a nervů, než Roman předpokládal.

Změnil se i samotný Roman

Pořád je náročný a určitě se z něj nestal člověk, který by zaměstnance chválil za každou maličkost. Některé jeho nové postupy jsou podle mě dokonce lepší než to, co jsme měli před jeho příchodem.

Jedna věc ale zmizela úplně. Když dnes někdo upozorní, že je přetížený nebo že určitý člověk drží důležitou část práce, Roman už neodpovídá, že každý je nahraditelný. Většinou začne řešit, kdo další se to má naučit a jak práci rozdělit.

Možná přesně to chtěl od začátku.

Jen si nejdřív musel vyzkoušet rozdíl mezi teorií a praxí.

Tři lidé mu ho vysvětlili během jediného týdne.

A protože nás tehdy bylo devět, přišel náš vedoucí během osmi dnů o třetinu týmu, který podle něj mohl kdykoli snadno nahradit.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz