Článek
Žijeme v úžasném, pokrokovém 21. století. Století mezinárodního práva. Všemožných chart, deklarací a institucí, které vznikly proto, aby se už nikdy neopakovalo to trapné středověké: „Chci tvou louku, a když mi ji nedáš, zapálím ti chalupu.“
Diagnóza ze švýcarské kliniky
Máme na to ve slovníku sofistikované termíny. Diplomaticky vznešeně se tomu říká „strategický kompromis “ nebo „geopolitický pragmatismus“. Zní to náramně, skoro jako diagnóza z prestižní švýcarské kliniky, ale v praxi to znamená úplně to samé, jen u toho na sobě všichni mají dokonalé obleky a pijí drahou minerálku.
Představte si to v běžném životě. Bydlíte v útulném, několik generací zvelebovaném a děděném domku na předměstí. Najednou u vašich dveří zazvoní hřmotný soused z druhého konce ulice. Ten soused, co sice občas vyžene zloděje mrkve z komunitní zahrady, takže ho všichni tak nějak potřebují, ale zároveň má ve zvyku parkovat svůj monster truck kde se mu zrovna zamane.
Garáž není na prodej
„Hele,“ řekne soused a žvýká u toho bubble gum. „Tvoje garáž se mi líbí. Je strategicky umístěná. Chci ji koupit. Vlastně ani ne moc koupit, prostě si ji beru.“
Po prvním šoku jen nasucho polknete. Pak si připomenete, že máte v katastru a na plotě cedulku „Soukromý pozemek“, a tak slušně odpovíte: „Nezlobte se, pane sousede, ale ta garáž není na prodej.“
Soused se zamračí. „Podívej, kámo. Buď mi tu garáž dáš, nebo ti zablokuju příjezdovou cestu. A tvojí ženě zakážu prodávat domácí vajíčka a přebytky ze zahrádky na trhu a možná ti na dvorek hodím pár granátů, protože mám pocit, že se ti kolem popelnic motá ten chlápek z protějšího bloku, co mě už dlouho štve.“
Historická dohoda před kamerami
V ten okamžik přichází na řadu ta magická „vysoká hra patriotů“. Nezavoláte policii, protože neomalený soused je také náhodou šéfem místních dobrovolných strážníků. Místo toho zasednete k jednacímu stolu. Tři dny intenzivně jednáte, potíte se a ladíte každé slovo. Nakonec vyjdete před dům, usmíváte se do kamer lokální televize a slavnostně podepíšete Historickou dohodu o urovnání sousedského nedorozumění.
Výsledek? Garáž vám sice formálně zůstává, ale soused v ní má odteď trvale zaparkované svoje auto. Může vám kdykoliv vlézt do obýváku, zkontrolovat, jestli nekoukáte na asijské seriály, a vy jste se museli smluvně zavázat, že na návštěvu už nikdy nepozvete bratrance z východu.
A co na to říká místní kronikář? „Je to obrovský úspěch diplomacie! Suverenita majitele domu byla plně zachována! Vlk se nažral, koza zůstala skoro celá, přišla jen o zadní nohu, což je v rámci zachování stability ulice přijatelná cena.“
Pachuť v naší DNA
My v srdci Evropy tenhle příběh známe nazpaměť. Máme ho v DNA. Víme, jaké to je, když se o nás jedná „o nás bez nás“, nebo když se s námi sice jedná, ale na stole leží nabitý revolver. A pokaždé, když se na světové scéně odehraje další takové divadlo, kde velmoc zatlačí a menší stát musí s uctivým úsměvem vycouvat, vzpomeneme si na naši vlastní historii.
Můžeme se sice uklidňovat tím, že tentokrát se nepodepisoval žádný rozsudek smrti a nikam nevjely tanky. Můžeme tleskat tomu, jak elegantně to dánští diplomaté uhráli. Ale ta pachuť zůstává. Je to pachuť vědomí, že mezinárodní aréna je pořád jenom luxusně zařízené hřiště, kde pravidla určuje ten, kdo má největší svaly.
A zbytek týmu prostě musí doufat, že tenhle kapitán bude mít zrovna chuť na golf a ne na vaše hrušky.
