Článek
Krátká rozmluva pánů Vomáčky a Vopičky o tom, jak nám huba narostla a co všechno dokáže jedno jediné písmeno.
Pan Vomáčka: Pane Vopičko, všiml jste si někdy, jak je celá ta naše lidská vážnost vlastně křehká? Stačí jedna drobná ledabylost ve výslovnosti, jedno malé spolknutí měkké souhlásky, a z člověka veskrze poetického máte v mžiku figuru se zcela odlišnou fazónou.
Pan Vopička: Kdyby se mělo všechno hned sesypat kvůli špatné výslovnosti, pane Vomáčko, tak po třetím pivu v hospodě půlka národa neexistuje. Ale abych vám nebral tu vaši radost z katastrof, o jaký lingvistický úraz tu vlastně zakopáváme?
Pan Vomáčka: O pošťáka, pane Vopičko! O toho klasického, poctivého doručovatele zpráv. Člověka, který v kožené brašně nosí celý lidský život. Milostná psaní, pruhované úřední dopisy, smuteční oznámení i důchody. A teď si vezměte, jak mu starší lidé na venkově odjakživa s oblibou říkají: počťák.
Pan Vopička: No a? Zkrátka si to zjednodušili, pane Vomáčko. Jazyk je organismus lenivý a lidový jazyk zvlášť. Zkrátka se jim nechce špulit pusu na Š.
Pan Vomáčka: Vy v tom jako obvykle vidíte jen takové to povrchní opičí skákání po písmenkách, pane Vopičko! Měkké Š dělá z toho muže posla zpráv, skoro až bájného Merkura s brašnou přes rameno. Ale jakmile tam vrazíte to tvrdé, uříznuté Č, stane se z nositele osudů rázem počťák!
Pan Vopička: A co je špatného na počťákovi, proboha?
Pan Vomáčka: Všechno, pane Vopičko! Počťák už nenosí psaní s vůní fialek. Počťák sedí na úřadě nad účetní knihou, přepočítává lidské životy na sloupce, zkoumá, jestli máte zaplacenou daň, a nakonec vám spočítá i to, že jste se narodil ve špatném znamení. Z lidského posla se přes jedno jediné hláskové zvrtnutí stane suchý účetní lidské marnosti.
Pan Vopička: No vidíte, pane Vomáčko. A vy z toho zase vaříte pětilitrový hrnec filosofické omáčky, ve které by se utopil i školní inspektor. Já v tom naopak vidím geniální usnadnění života!
Pan Vomáčka: Vy vidíte usnadnění života v tom, že vám z poezie doručování vznikne účetní uzávěrka?
Pan Vopička: Ale ovšem. Pošťák vám přinese psaní, u vrat se zakecá na půl hodiny se sousedkou, vytočí psa u boudy k nepříčetnosti a ještě vám povypráví, komu všemu v ulici přišel exekuční výměr. Kdežto takový pořádný počťák? Ten vám nic nevysvětluje, nesentimentální tužkou udělá křížek do kolonky a přesně ví, na čem jste.
Pan Vomáčka: Jenže ten počťák vám u těch vrat, pane Vopičko, nikdy neřekne: „Pane Vomáčko, ta vaše Maruška vám zase píše z lázní, vypadá to, že vás má pořád ráda.“
Pan Vopička: To je sice pravda, pane Vomáčko… ale zase vám neprozradí celý osobní život paní hostinské. I když uznávám, to Š v sobě přece jenom má o trošku víc člověka než to studené, nabroušené Č.
