Článek
Sledovat debaty na sociálních sítích je pro člověka mých finančních možností nesmírně obohacující. Zatímco běžný občan řeší státní rozpočet versus tři kila k důchodu, já tam vyzobávám zajímavé investiční třešničky. Když jsem se tuhle v komentáři jednoho dobře informovaného diskutéra dočetl, že globální elity masivně investují do tajných podzemních měst odpojených od planety, protože jaderná válka už v podstatě klepe na dveře, neváhal jsem ani sekundu. Ač byla skoro půlnoc, okamžitě jsem zavolal svému investičnímu makléři.
„Chci bunkr. Hned. A chci něco exkluzivního,“ zavelel jsem.
Žádné Švýcarsko, chci Blaník!
Ten gauner se mě nejdřív snažil natáhnout a nabízel jen omílanou klasiku. Opuštěná raketová sila někde v poušti Kansasu, luxusní podzemní vily na Novém Zélandu s umělým sluncem nebo pětihvězdičkové betonové nory ve švýcarských Alpách. Všechno nuda. Všude samý americký tech-miliardář, zbrojař z Texasu nebo influencerka, co si myslí, že konec světa přežije díky zásobám kolagenu. Představa, že trávím apokalypsu v jedné podzemní jídelně s Mistrem Meta, mě upřímně děsila.
Po tom, co jsem mu přihodil nějaké drobné, vytáhl podpultovou nabídku: „Mám tu projekt Blaník Rezidence & Spa. Luxusní útočiště 5+kk, kompletně vytesané v žule, absolutní filtrace vzduchu, soběstačná hydroponická farma na bio mrkev. A bonus, který nikde na světě nekoupíte: strategické sousedství se svatováclavským vojskem.“
Bylo rozhodnuto. Nikdo o tom neví, smlouvu jsem podepsal krví na pergamenu a stal se hrdým majitelem podzemního panství ve středních Čechách.
Koroze brnění a problém s parkováním
Stěhování mělo svá specifika. Když do podzemních chodeb instalovali mou oblíbenou vířivku a vinotéku, museli jsme podplatit hlídkujícího rytíře, kterému příšerně skřípalo nepromazané brnění. Nakonec jsme se dohodli na kartonu prémiového maziva a slibu, že mu nebudeme parkovat naše elektrické SUV na místě určeném pro koně.
Život pod Blaníkem má své nezaměnitelné kouzlo, ale i jisté provozní nedostatky a mouchy. Architekti sice slibovali dokonalé odhlučnění, ale když má vojsko Blanických rytířů ranní nástup a pět set chlapů v plné polní začne synchronizovaně brousit meče a halapartny, nepomohou vám ani ta nejdražší sluchátka. O ržání koní nemluvě.
Dáš si šlofíka a propadne ti občanka
Navíc správa budov mě hned první týden varovala před časovým posunem. V Blaníku prý jedno mrknutí trvá jako rok na povrchu. Minulý pátek jsem si šel po obědě na chvíli zdřímnout a když jsem se probudil, zjistil jsem, že mi propadla občanka, manželka oslavila šedesátiny a stát mi kvůli digitalizaci zrušil firmu.
Přesto investice nelituji. Zatímco moji kolegové z klubu superbohatých nervózně sledují zprávy a kontrolují vzduchové filtry v krytech, já jsem naprosto klidný. Až vypukne ten celoplanetární kolaps, o kterém psali na Facebooku, nebudu muset mačkat žádná červená tlačítka.
Jednoduše zaklepu na sousední skalní stěnu, probudím pana velitele a řeknu: „Šéfe, venku už je opravdu nejhůř. Vyjeďte, prosím vás a vyřešte to. A až se vrátíte, stavte se na kafe. Poklábosíme o tom, jak ty elity zase skvěle vyprovokovaly jadernou válku.“
