Článek
Podzim je časem hlubokého rozjímání. Pohled z okna za humna však ukazuje, že lidská existence je jen velká lingvistická mýlka. Pole jsou prázdná, vítr je ideální.
Je to úplně na draka.
Český podzim má předepsaný jasný rituál. Vzít děti, vyrazit na strniště a pak vypustit do povětří prapodivnou konstrukci ze špejlí a novin, zatíženou ocasem z krepových bábrlat. Tradice stará pět set let velí jasně.
Starověcí Číňané draky zaháněli nepřátelské armády a obyvatelé Pacifiku s nimi lovili ryby. Průměrný Čech s ním naráží na limity vlastní trpělivosti. Doma uvařené lepidlo z mouky a vody sice spolehlivě slepí prsty k sobě, ale špejle neudrží. Když na strništi za městem konečně foukne vítr, drak opíše elegantní přemet a s drtivým křupnutím se zaryje do hlíny. Barevný krepový ocas, který měl zaručit stabilitu, zafungoval jako kotva v betonu.
V tu chvíli z vás vypadne jediné: „To je na draka!“
Tímto zvoláním nevědomky vzdáváte hold našim německým sousedům. Ti si v minulosti při nezdaru ulevovali jadrným „auf den Dreck!“, tedy že celá situace, eufemisticky řečeno, nestojí ani „za bláto na cestě“. Český venkovan to zaslechl, špatně přeložil, a protože nechtěl před dětmi mluvit neslušně, upravil si nadávku. Udělal z bláta draka.
Od té doby žijeme v iluzi, že za životní nezdary může pohádková potvora nebo nešťastná konstrukce ze špejlí a papíru.
Až se vám příště zhroutí plány nebo selže technika, nepropadejte panice. Berte to s asijským klidem a vědeckým nadhledem Benjamina Franklina, který s drakem v bouřce krotil blesky.
Pokud selže i nadhled, zbývá poslední, léty prověřená možnost. Nasměrujte si to do nejbližší hospody „U Draka“ a spláchněte to horkým grogem.
To na rozdíl od papírových křídel na draka nikdy nebude.
Odkazy:
