Článek
Kdo má židli, ten bydlí. Často se to říká, často to slyšíme. Tato lidová moudrost se nám tím odjakživa snaží sugerovat pocit, že nákupem a vlastnictvím jednoho sedacího nábytku jsme definitivně zkrotili chaos vesmíru a zapustili kořeny. Máte čtyři nohy pod zadkem, takže jste v bezpečí, ukotvení, dospělí. Jenže, upřímně, viděli jste někdy labilnější symbol jistoty?
Celá naše existence je vlastně jen pokusem nespadnout z téhle chatrné konstrukce. Už v první třídě na nás paní učitelka ječela, ať se proboha nehoupeme, jinak si rozbijeme kokos. Tehdy nám to přišlo jako vrchol dospělácké šikany. Přitom to byla čistá metafyzika. Ta moudrá žena věděla, že houpání na židli je první vědomý lidský pokus o vzpouru proti gravitaci i osudu.
Je to tanec na dvou tenkých dřevěných nohách, vteřina absolutní svobody ve vzduchu, která ale v devíti případech z deseti končí hlučným rozplácnutím na podlaze a sbíráním zbytků vlastní důstojnosti.
A ta hra se židlí jde s námi životem dál. Jen kulisy se mění. Z houpajícího se prvňáčka je najednou dospělý člověk, který záhy zjistí, že ty nejměkčí židle bývají nejvratší. Stačí jeden špatný pohled šéfa nebo podepsání blbého papíru a židle pod vámi začne tancovat takový kvapík, že by se za něj nestyděl ani národní soubor písní a tanců. Čím výše sedíte, tím vratší ty nožičky jsou. Možná proto se na těch nejvyšších místech sedí tak špatně. Člověk pořád podvědomě kontroluje, jestli už někdo nezačal potají řezat do masivu.
Naštěstí ale existuje i jiný druh židlí. Ty, které na nikoho nehrají ramena. Možná už jste ji někdy viděli a potkali. Starou, oprýskanou židli s pokrouceným sedákem z překližky. Stojí úplně sama na zápraží vesnického domku, pod třešní na rynku. Nikomu nepatří, nikoho nereprezentuje. Je otočená do prostoru jako němý, trochu ošoupaný anděl strážný. Čeká na unaveného pošťáka, na souseda, kterému došel dech, nebo na tuláka, co potřebuje zout botu a na chvíli jen tak koukat do slunce. V téhle osamělé židli uprostřed prázdna je víc poezie a bezpečí než ve všech polstrovaných židlích světa.
Židle je zkrátka dokonalá věc. Dokud na ní nesedíme, je to jen němý kus dřeva. Jakmile na ni ale dosedneme, stává se z ní zrcadlo naší duše. Takže až se příště usadíte, zkuste se schválně trochu zhoupnout. Jen tak, pro ten pocit, že ještě pořád umíte létat.
A když to nevyjde? No bože, země je naštěstí docela blízko.
