Článek
Představte si tmu, ticho, svíčky a obrovskou Bibli na stojanu. Ti nejvzdělanější mniši ji psali ručně klidně deset let. Ne jako dnešní sešity, co se poškrábou hatmatilkou a zahodí do koše. To byl posvátný objekt.
Podobně posvátný přístup provází i židovskou tradici. Dotknout se pergamenu při čtení Tóry prstem byl hřích a čisté barbarství. Proto se vyřezávaly dlouhé hůlky, často se stříbrnou nebo slonovinovou špičkou, kterým se říkalo „jad“. Člověk stál s uctivým odstupem, hůlka klouzala milimetr nad písmem a propojovala lidské oko s božím slovem.
Ukazovátko nebylo na komandování, ale na ochranu toho nejcennějšího, co lidstvo tehdy dokázalo vytvořit a uchovat.
V rituálech starých kmenů i v parlamentu platilo, že mluví ten, kdo drží mluvicí hůl. Učitel s ukazovátkem v ruce nedržel jen klacek, držel právo určovat, co je důležité a co ne. Když ho položil na stůl, výklad skončil. Byla to hranice mezi řádem a chaosem.
Není proto divu, když sám náš premiér ve videu vystoupí veřejně před lid a v ruce třímá poctivé dřevěné ukazovátko. Na flipchartu jím ukazuje fixou napsaná jakási hausnumera a vede k tomu zasvěcený výklad, co tyto hodnoty znamenají.
Problém je v tom, co zmíněná data ukazují a co je pointou výkladu. Podle vyjádření odborníků a osočených to velmi výrazně „nesedí“. Pokud tedy ukazovátko v rukách autority vždy bylo a má i nadále být symbolem vedení a vědění, v tomto případě se to hrubě nepovedlo.
Odkazy:
