Článek
Nečekaný nález v kolébce civilizace
Dokážete si představit situaci, že by archeologové v budoucnu vykopali model chytrého telefonu z doby kamenné? Zní to jako absolutní nesmysl. V historii lidských vynálezů ale existuje jeden naprosto reálný paradox, který vědcům dlouho působil bolehlav.
V jihovýchodním Turecku byla objevena dětská hračka s funkčními kolečky. Její stáří se odhaduje na neuvěřitelných 7 500 let. Oficiální verze dějepisu přitom jasně říkají. Kolo? To přece lidé vymysleli až někdy kolem roku 3500 před Kristem v Mezopotámii. Nejdřív jako hrnčířský kruh. Pak teprve někoho napadlo otočit ho na bok. Spojit dva kruhy osou, dát pod vůz a zapřáhnout vola.
Jak je tedy možné, že děti proháněly po zemi miniaturní autíčka o celých dva tisíce let dříve, než lidstvo poprvé zapřáhlo skutečný vůz?
Záhada z mardinského muzea
Unikátní artefakt, který posunul naše chápání lidské vynalézavosti, byl objeven v okrese Kızıltepe v turecké provincii Mardin. Jedná se o malý model vozíku z pálené hlíny, který má jasně rozpoznatelnou korbu, dvě nápravy a čtyři plně funkční otočná kolečka. Taková obdoba dnešního „angličáku“, se kterým drandí váš syn po koberci v obýváku.
Pochází z období pozdního chalkolitu, tedy z doby měděné. Pro vědce byl tento nález šokem. Ukázal, že princip nápravy a rotace lidé prokazatelně znali mnohem dříve, než ho začali masově využívat. Proč tedy tato převratná myšlenka zůstala po dvě tisíciletí pouhou hračkou? Historici a inženýři dali hlavy dohromady a našli pro to velmi logické vysvětlení.
Když myšlenka předběhne technologii
Prvním velkým problémem byl pro tehdejší civilizaci obrovský technologický skok mezi hračkou a tunovým nákladem. Často si představujeme pokrok jako schodiště, kde jeden schod logicky navazuje na druhý. Vymyslím princip - postavím stroj - změním svět. Ale realita? Ta je spíš chaos.
Malá kamenná hračka váží pár gramů a její nápravu tvoří tenká dřevěná tyčka, která musí udržet jen váhu samotného modýlku. Pokud ale chcete postavit skutečný vůz, který unese stovky kilogramů úrody nebo kamení, narazíte na tvrdou realitu.
Potřebujete dokonale vyřezaná, masivní dřevěná kola bez deformací a silné, přesné osy, které se extrémním třením okamžitě nezlomí nebo nevznítí. K výrobě takových dílů jsou nezbytné pokročilé tesařské nástroje, ideálně z pevného kovu, které lidé před sedmi a půl tisíci lety prostě ještě neměli k dispozici.
Motor, který lidstvo ještě neochočilo
Druhým zásadním faktorem byla absence motoru, respektive tažných zvířat. Kolo samo o sobě náklad nepřepraví a vždy potřebuje nějaký pohon. V době, ze které mardinská hračka pochází, byli lidé teprve na samotném začátku domestikace divokých zvířat.
Volové a koně ještě nebyli vycvičeni k tomu, aby tahali těžké náklady. Představa, že by lidé sami tahali masivní dřevěné vozy v tehdejším kopcovitém a kamenitém terénu Blízkého východu, byla naprosto nereálná. Mnohem efektivnější a rychlejší bylo nosit věci na zádech v pytlích nebo používat jednoduché dřevěné smyky tažené po zemi.
Když chybí správný čas a místo
Tento fenomén, kdy hračka předběhla svou dobu, se navíc v lidských dějinách neobjevil poprvé ani naposledy. Historie je plná geniálních nápadů, které jejich objevitelé nedokázali prakticky využít, protože pro ně společnost neměla uplatnění.
Zářným příkladem jsou o tisíce let mladší civilizace Mayů a Aztéků v Americe. Archeologové v Mexiku objevili desítky nádherných hliněných hraček v podobě psíků či jaguárů na kolečkách. Přesto Mayové nikdy nepostavili skutečný vůz, protože žili v husté džungli a strmých horách, kde by jim vozy byly k ničemu. V celé Americe navíc tehdy nežila žádná zvířata vhodná k tahu, jako koně nebo krávy, a tak i pro ně zůstalo kolo pouhým symbolem a hračkou.
Vzkaz ukrytý v dávné hře
Dějepis se většinou soustředí na války, krále a velké vynálezy, které změnily ekonomiku a svět. Antropologové vám ale potvrdí, že ty nejupřímnější stopy po sobě lidstvo zanechává právě v hračkách. Když najdete pravěký oštěp, víte, jak lovili nebo válčili. Když najdete mardinské autíčko, vidíte, co se jim honilo hlavou, když zrovna nemuseli bojovat o přežití.
Podobný paradox totiž neznáme jen z Turecka nebo od Mayů. Co takové starověké Řecko? Hérón z Alexandrie v 1. století našeho letopočtu sestrojil Aeolipílu. V podstatě funkční parní turbínu. Skutečný parní stroj. A k čemu sloužil? Jako mechanická hračka pro pobavení hostů na hostinách a na otevírání chrámových dveří. Jen proto, aby lidé žasli. Trvalo dalších sedmnáct století, než někoho napadlo tenhle princip vzít a pohánět jím lokomotivy a továrny.
Mardinské autíčko nám tak vlastně dává docela sympatickou lekci o lidstvu. Ukazuje, že touha hrát si, vymýšlet blbosti a dělat radost dětem je v nás hlouběji zakořeněná než chladný ekonomický kalkul. Velké vynálezy zkrátka nevznikají jen proto, že je zrovna nutně potřebujeme.
Někdy prostě jen nápad předběhne dobu a pak dva tisíce let čeká, až ho zbytek světa dožene.
Odkazy:
