Článek
Vítejte v zemi, kde i nábytek v televizi má delší životnost než iluze o mediální svobodě. Nedělní poledne, ten posvátný čas, kdy se v českých domácnostech mísí vůně řízků s pachem politické demagogie, utrpělo fatální ránu.
Václav Moravec, muž, který dokázal mluvit rychleji, než průměrný ministr stíhá lhát, a jehož brýle měly větší autoritu než Ústavní soud, oznámil konec.
A udělal to s grácií kapitána, který opouští loď v momentě, kdy si uvědomil, že ji kormidelník v barvách vládní koalice právě nasměroval do betonové zdi.
Velký třesk na Kavčích horách
Představte si tu scénu v budově České televize. Tiskový mluvčí Michal Pleskot pravděpodobně tráví dopoledne tím, že se pokouší vygumovat Moravcovo jméno z rozpisu služeb a nahradit ho něčím, co neurazí nikoho. Třeba záznamem pletení svetrů nebo přímým přenosem z akvária. „Situace se řeší,“ říká tiskové oddělení. V překladu do lidštiny to znamená: „Všichni běháme v kruzích, až nám hoří koberce pod nohama a marně hledáme někoho, kdo umí položit otázku a zároveň u toho nevypadat, že chce spáchat rituální harakiri v přímém přenosu.“
Moravec odešel, protože už prý nemůže garantovat „nezávislost a kritickou reflexi“. Šokující!
Kdo by to byl řekl, že když se televize napojí přímo na pupeční šňůru státního rozpočtu, začne se v redakci místo „proč?“ říkat „ano, pane premiére“. Je to fascinující evoluce.
Z veřejnoprávního média, které patřilo nám všem (nebo alespoň těm, co jsme platili poplatky), se stává vládní bulletin s hezkou grafikou.
Tomio jako poslední kapka
Vrcholem celého dramatu je přítomnost Tomia Okamury v posledním díle. To byla ta pověstná třešnička na dortu upečeném z čistého zoufalství.
Václav roky držel hradbu. Odmítal hostit muže, jehož politický program připomíná generátor náhodných katastrofických scénářů. A pak, pod tlakem vedení, které se patrně snaží zalíbit budoucím rozpočtovým pánům, brána padla.
Vsadím se, že v momentě, kdy se Tomio usadil do studia, začaly v budově zpětně hořet archivy. Byla to kapitulace v přímém přenosu. Pokud musíte do studia pozvat někoho, komu jste léta nemohli přijít na jméno jen proto, aby vás „shora“ poplácali po zádech, je čas odejít.
Václav to pochopil. Škoda, že zbytek vedení ČT si myslí, že se právě naučili létat, zatímco se řítí z útesu.
Co nás čeká v neděli? Improvizace pro otrlé
Podle programu tam „něco“ bude. „Hosté jsou pozvaní a ptají se, jestli to platí,“ citují zdroje zevnitř ČT.
Představte si ty zmatené politiky v neděli ráno v maskérně.
„Kdo mě bude zpovídat?“
„Nevíme, pane poslanče. Možná vrátný, možná tam dáme lepenkový výřez Václava a pustíme smyčku jeho nejčastějších frází.“
Možná se dočkáme revolučního formátu. „Otázky nikoho pro nikoho“.
Studio bude prázdné, jen kamera bude pomalu švenkovat na osiřelý stolek s vodou, zatímco v podbarvení poběží tichý pláč koncesionářů.
Nebo se moderování ujme sám mluvčí Pleskot a na každou otázku hosta odpoví, že „je předčasné cokoliv komentovat“. To by byla konečně ta pravá vládní transparentnost!
Rozpočtová poprava v přímém přenosu
Celá tahle tragikomedie má ale temnější pozadí. Vláda se rozhodla, že poplatky jsou staromódní. Proč nechat lidi, aby si svou televizi platili přímo, když jim ty peníze můžeme nejdřív vzít z daní, prohnat je byrokratickou pračkou a pak je milostivě poslat televizi s jasným vzkazem: „Buďte hodní, nebo příští rok nebude na nové mikrofony.“
Moravcův odchod není jen koncem jednoho pořadu. Je to epitaf pro éru, kdy se někdo alespoň pokoušel předstírat, že televize není prodlouženou rukou tiskového odboru Úřadu vlády. Teď už se předstírat nemusí.
