Článek
Musím přestat koukat na šestákové detektivky. Polda tam zrovna rozjímá nad motivem sériového vraha: „On si snad myslí, že má monopol na smrt…“
Kecy.
Monopol na smrt
Svůj život prodávám po kusech. A s každým dalším kusem jsem dražší a exkluzivnější.
Peníze pro mě ztratily smysl. Nekupuju věci s cenovkou. Vlastním to, co si ostatní neumí představit. Když můžete mít na účtu menší evropský stát nebo půlku Karibiku, jachty v Monaku vám připadají jako levná bižuterie z pouti. Hledáte monopol na věc, kterou nikdo jiný nekoupí.
Smrt. Všichni z ní mají stažený zadek. Přitom je to nejlepší kšeft, jaký jsem kdy vymyslel. Pokud víte, jak správně umřít.
Koupil jsem protiatomový kryt. Místo konzerv jsou v něm bioreaktory s kmenovými buňkami a servery pro zálohu vědomí. Vývoj stál miliardy. První verze testovali v utajených táborech kdesi v Asii na lidech, jejichž jména nikdo nezná, protože legálně nikdy neexistovali. Fungovalo to bezchybně.
Jsem jediný investor a jediný produkt téhle továrny. Nekonkurujeme si. Trh reguluju já. Picasso nebo Rembrandt nudí. Moje tělo ve vitríně, umrzlé nebo otrávené podle protokolu, je nová limitovaná edice. Chtějí mě. Mrtvolu podle protokolu, s rodokmenem.
Zavřu dveře šatny. Ručně šitý oblek od Loro Piana dnes zůstane na ramínku. Beru si sněhobílou kanduru z nejjemnějšího japonského hedvábí a přes ramena přehodím královský bišt – černý slavnostní plášť s lemováním z pravých, ručně tkaných zlatých nití. V tomhle oděvu v Emirátech nechodíte. V tomhle oděvu vládnete. Nebo umíráte.
Pád impéria
Zadání od šejka bylo precizní. Žádná krev. Udušení inertním plynem v královském oděvu. Pohár archivního vína v ruce, božský výraz ve tváři. Tři sta milionů dolarů. Nazval to „Pád impéria“.
Sedím v křesle na klinice, uvolním ventil dýchací masky. Žádné cukání. Čistá, tichá tma.
O tři dny později se probírám v teplém gelu. Personál mě poskládal od kostí po kůži a nahrál poslední zálohu dat. Sednu si na okraj vany, setřu sliz z obličeje a nadechnu se novými plícemi. Moje předchozí já už odletělo tryskáčem do Emirátů.
V galeriích klientů po celém světě už je solidní sbírka mého masa. V New Yorku čistý průstřel srdce. V Miláně zadušený hedvábným polštářem. V Glasgow předávkovaný. Sběratel, skotský hedgeový král, si to nechal nainstalovat do bytu s výhledem na Govanhill. Baví ho ten koncept. Místní feťáci tam chcípají v blátě u popelnic zadarmo, já ho stál dvě stě milionů.
Harakiri jsem odmítl, byl by to strašný svinčík.
Chuť louže
Teď stojím na večírku v Dubaji, maskovaný mezi mezinárodní smetánkou. Na sobě mám smokingové sako v barvě slonové kosti z odlehčeného hedvábí, které splývá v horkém pouštním vzduchu. Kolem mě korzují dcery ruských oligarchů s čerstvými plastikami a ministři ropného průmyslu. Všichni voní oudem a drahým šampaňským, ale v očích mají stejnou prázdnotu jako vycpaná zvířata.
Sleduji šejka, jak před hosty odhaluje nasvícenou skleněnou vitrínu. Uvnitř v křesle, obklopen čistým argonem, sedím JÁ v královském zlatem vyšívaném bištu. Vypadá to dokonale. Jako vosková figurína nejvyšší kvality. Jsem nejvýnosnější umělecké dílo na planetě. Monet a jeho Lekníny jsou k nezaplacení? Ne. Já jsem tiskárna na peníze.
Vezmu si od číšníka šálek espressa z jamajské Blue Mountain. Srknu. Ztuhnu. Jazyk mi zaplaví pachuť tlejícího listí a zrezivělého plechu. S námahou tu břečku spolknu a s kamennou tváří vrátím šálek na podnos. Černá, mastná tekutina. Chuť vody z kaluže, co se v Glasgow drží u popelnic.
Můžu umírat, dokud mi nedojdou kmenové buňky. Můžu mít v galeriích po světě padesát vlastních mrtvol. Ale přenos vědomí má své limity. Ztrátová komprese. Moji vývojáři mi tvrdili, že ztráta 0,02 % dat je pod rozlišovací schopností. Idioti.
Minule to bylo jméno mé první holky. Úplně zmizelo. Dneska ta zatracená káva. Moje vědomí se s každým novým tělem drolí.
A s každým dalším kusem jsem dražší a exkluzivnější.
Ale já už z té vitríny nedokážu spustit oči.





