Článek
„Protože my dnes můžem,“ takhle nazvu tu knížku co píšu. Má to něco do sebe, když o tom tak přemýšlím..
Z nějakého důvodu to prostě do sebe zapadlo, je to text z písničky, kterou si ráno pouštím v autě, po tom co vylezu z Ohře, Ohře je moje živá voda.
Stala se z toho moje čistá filozofie o životě ve čtyřech slovech.
Napsal to Červeňák (Tonda, kámoš z dětství) Prošel jsem odmašťovnou, co se jmenuje Červeňák (červený dvůr - psychiatrická nemocnice). Skončil jsem tam kvůli chlastu, kvůli mooc chlastu.
Červeňák se uchlastal.
Já když jsem mu jel na pohřeb, už jsem na tom byl skoro stejně.
Červeňák mi zachránil život.
A tak už si chvíli, den co den pobrukuju „a my se potácíme“ protože to tam slyším a prostě to tam takňák patří. Ale není to tam. Žena slyší líp a prý je tam „a my se potápíme“ A ono to tam fakt je. p o t á p í m e
Já jsem ale fakt slyšel „a my se potácíme“. A co jsem taky měl jiného slyšet? Byl jsem ochlasta a Toník taky, né?! p o t á c í m e
Pravda je, že chlast nahradila živá voda. Opravdu správně je …a my se potápíme!
Tak jsem si to shrnul. Už se nepotácím, ale potápím. A to je docela dost krása.
Je to jenom náhoda?
Není, protože my dnes můžem, tak ani náhodou to náhoda nemůže být.
PS: Mimochodem ta skladba se jmenuje Krása.
originál článku na mém blogu
