Článek
Tak tohle byla síla. Asi v sedmé či osmé třídě v pololetí nám dovolila učitelka Hudební výchovy donést z domova Elpíčka s hudbou, kterou rádi posloucháme. To mi hlava nebrala. Byla to od ní velká statečnost, protože se dalo tušit, že někteří donesou i jiné desky, než bylo radno, tedy v té době politicky korektní.
Měli jsme totiž nedoslýchavého soudruha ředitele, který byl kovaný komunista a pravověrný kariérista. Vždy a všude to vlálo rudými prapory jako v Petrohradě těsně před výstřelem z Aurory. Celé škole zakázal nosit džíny a děvčatům navíc minisukně. Nástěnky se tetelily významnými jubilei a postavami novodobých dělnicko-rolnických dějin. Tohoto člověka jsme měli hodinu jednou za 14 dní. Na rýsování. Velká dřevěná deska a příložník s nabroušenou tužkou, pomocí kterých jsme zápasili s kótami, úsečkami, půdorysy a nárysy a někteří i s podrysy.…..
Někdy na začátku tohoto školního roku mého hudebního osvícení vstoupil do naší třídy. Museli jsme stát v pozoru, dokud nám nedal pokyn k usednutí. Nikoho a nic si nepamatoval, ale vždy se rozvážně zahleděl do našich očí, klouzal pohledem z jednoho na druhého, kochal se svojí mocí. Přední lavici uprostřed obýval Luděk K. Ten den měl na sobě bundu s nášivkou americké orlice, držící v drápech nápis USA. Tu nášivku přivezl jeho otec z Polska a mamča mu ji na bundu přišila. Ředitelův pohled postupně doputoval až k Luďovi a sklouzl na jeho Orlici. Luďa se zapotácel a zčervenal. To nevěstilo nic dobrého. Ředitel asi minutu pozoroval nášivku, potom beze slova přešel ke svému stolu a vyskočil na něj. Vzal do ruky dlouhý dřevěný příložník a začal po stole poskakovat jako kousnutý tarantulí. Přitom na příložník imaginárně hrál jako na sólovou kytaru a vydával zvuky šílence. Koukali jsme na něj bez hlesu. Asi po dvou minutách seskočil ze stolu dolů, urovnal si vlasy a kravatu, koukl na Luďka a zařval : „ke mně, žáku..“. Křičel, že do našich duší vidí, že milujeme ty vlasaté přízraky ze západu. Že z nás nikdy nic pořádného nebude, ale Komunistická strana, jíž je on prodlouženou rukou, si to ohlídá a uchrání své dělníky a rolníky před touto konfrontací. Pracující inteligenci nikdy nezmínil, ta to měla za komunistů nahnuté. Sice se většinově klonila naoko k ideám socializmu, ale potají a v ústraní brblala. Jak statečné a lidské.
Z toho jinak milého a hodného kluka před tabulí udělal proamerického štváče a mladého člověka, který naletěl praktikám CIA a světovému vojensko buržoaznímu kapitálu. Nařkl ho, že jistě sympatizoval s válkou ve Vietnamu a podporuje světový imperializmus. Luděk s Vietnamem jistě sympatizoval, vždyť mu v době vypuknutí války bylo již celých 5 let. Ředitel hulákal snad deset minut. Luděk tam stál a potom se rozplakal, až se zajíkal. My ostatní jsme se ani nezasmáli, jenom jsme tam stáli a ulpívalo na nás celé to šílené divadlo.
S donesením LP jsem neměl žádný problém, protože jsem doma žádné neměl, mimo desek vážné hudby, které byly stejně tatínka. Teta sice měla něco Karla Gotta, s tím bych se ale do školy jít neodvažoval a Olympic, které občas hráli v rádiu, mi nikdy nikdo nekoupil. Vlastně jsem vůbec nic neposlouchal, raději jsem si četl svého milovaného Eduarda Štorcha a knížky o Egyptě a starověkém Římě. Je pravda, že jsem občas něco zaslechl o Beatles či Rolling Stonech, ale spíš venku od starších kluků. Moje mysl nebyla tímto kulturním fenoménem do té doby tknuta. Takže jsem se těšil, s čím se ty odvážnější vytasí.
Soudružka učitelka rozdělala kufřík, jehož vnitřek tvořil mono gramofon a víko bylo jednoduchá reprobedna. Nechala si poostupně donášet desky, které ti hrdinové donesli, a postupně přehrávala z každé jednu dvě písničky. Jasně, Mistr Gott 2krát, Waldemar Matuška 3krát. Pak Olympic a Blue Effect. Zatím jsem si stříhal nůžkama žvýkačku a byl za to obdarováván smíchem spolužáků kolem mě. Hodina se blížila k závěru. Najednou nastalo ticho. Učitelka se zvedla a ztichlým hlasem poprosila Jirku S., největšího habána ze třídy, aby šel hlídat za dveře, kdyby někdo šel. Všichni jsme zpozorněli. Vzala do ruky poslední desku, kterou přinesl Zbyšek H. , a ukázala nám její obal. Bylo tam napsáno Deep Purple a pod tím In Rock. Nic jsem nechápal, pouze jsem na obalu viděl obrázek skutečných hárošů. Potom obal položila, vzala do ruky desku a pustila ji. Skladbu Child in Time. Dál to nedovedu popsat. Něco se se mnou stalo. Splynul jsem s tou hudbou, s tím rytmem, s elektrickými výboji kytar, bicí mi do duše začaly vytesávat svoji slavobránu. Neuměl jsem anglicky, ale slovům jako bych rozuměl. Když ta dlouhá skladba dozněla, byl jsem opravdu poprvé v životě v transu. Po škole jsem se přilepil na Zbyška H. a stále dokola ho otravoval, jestli by mě nevzal po škole domů a nepustil mi z té desky ještě něco. Nechtělo se mu, ale zjevně mu dělal dobře můj zájem a škemrání. Po obědě jsme vyrazili k nim domů. Nikdo tam neměl být, byli dvě hodiny odpoledne. Ještě než stačil strčit klíče do dveří, ty se doširoka rozevřely a oba nás do bytu vtáhly dvě ruce jeho staršího bráchy Míry. Bylo mu tak dvaadvacet roků a měl krásné dlouhé černé vlasy, kouřil a mluvil sprostě. Pro mě to byl pravý hrdina a symbol krásy. Od tohoto poloboha jsem bez varování koupil facku jako Brno. Tím to pro mě naštěstí skončilo. Zbyška ale neodbýval, hezky brutálně a dlouho ho zpracovával dobře mířenými údery. Míra nám při této činnosti stačil netaktně nadávat, že jsme mu LP ukradli, navíc sjížděli na nějakém blbém kombajnu, tak se říkalo gramofonům, které měly špatnou a těžkou přenosku. Když se unavil, nahnal nás do obýváku, kde jsme byli proškoleni o našem možném předčasném úmrtí, koukneme-li se jen z dálky směrem k jeho LP. Nutno na jeho obhajobu říct, že západní LP se k nám pašovaly a prodávaly pouze na černém trhu, tzv.burzách, které pravidelně rozháněla policie. Cena jedné desky se pak pohybovala na úrovni pětiny měsíčního platu. Když skončilo jeho školení, zřejmě se mu nás zželelo a vytáhl svých 20 LP, rozložil je v obalech na koberci a nechal mě kochat se pohledem. Poprvé v životě jsem viděl Uriah Heep, Alice Cooper, Black Sabbath, Slade, Queen, Who……Zíral jsem na ty hudebníky v oblečení, které jsem myslel, že mají jen kosmonauti. Různě se šklebili, všichni měli vlasy až na záda, vysoké boty. To se s našimi pionýrskými vedoucími nedalo vůbec srovnat. Pak vzal Míra do ruky desku Uriah Heep – Sweet Freedom a já byl poprvé přítomen tomu obřadu vyjímání černé desky z obalu, pěkně na ležato, ukazováčkem přichytit dírku ve středu LP a palcem opatrně na hraně desky, vysunout a hlavně se vůbec prsty nedotknout drážek. Potom zkontrolovat její stav proti světlu, není-li ohmataná nebo poškrábaná, hezky z jedné i druhé strany, potom její opatrné vsazení na střed gramofonu, jeho spuštění a její jemné pohlazení antistatickou stěrkou. A potom……pomalé a soustředěné uchopení raménka stereo přenosky, která byla jediná ta správná, lehká, vyvážená a s úžasnou jehlou. Spouštění přenosky na desku bylo stejné, jako když se usazuje radioaktivní palivo do reaktoru atomové elektrárny. Muselo to vyjít na mikrony a myslím, že se při tom nedýchalo. Odměnou bylo to nádherné rytmické dunění bicích jako děl u Watterloo, nad kterými se vznášely a trylkovaly kytary jako skřivani. A ten zpěv. Zpěv, který tou nádhernou muzikou projížděl jako neřízená lokomotiva pláněmi Arizony. Vždy daleko tklivější a barevnější, než bych si kdy dovedl vůbec přestavit.
Ten den jsem vstoupil mezi muže a svůj chlapecký šat zanechal přehozený ve třídě přes židli. Za pár dní po tomto prozření jsem šel znova ke Zbyškovi. Zrovna večeřeli, tak mě Míra posadil k sobě do pokojíku, abych počkal. Abych se nenudil a on se zase něčím štrejchl, pustil mi cívkový magnetofon B100. Já ani nevěděl, že něco takového existuje. Posadil mě od něj tak 2 metry, preventivně mě dal pohlavek a důrazně mi přikázal, abych se z místa ani nehnul, než se vrátí a ani nepomyslel na to, že bych se snad chtěl magneťáku nějak dotknout, byť pohledem. Nasadil mi stereo sluchátka, pustil ho a odešel večeřet. Do mých uší vstoupili Pink Floydi se svým poselstvím Dark side of the Moon a já byl vystřelen nahoru rychlostí daleko vyšší, než je rychlost světa. Bylo to tím dokonalým stereem v uších, odstřihnutím od hluku okolí a dokonalou strukturou hudby i efektů. Našel jsem tam v tu chvíli své srdce, ducha i duši. Párplové mě sice vynesli na oběžnou dráhu, ale Floydi mě uchopili a unášeli dál a dál do hlubin vesmíru, až na samu hranici poznání. Všechna ta muzika mnou prostupovala a plnila mi všechna má přání a fantazie. Vůbec mi najednou nevadilo, že mám uhry, ale zato nemám žádnou holku. Ty tam byly moje nejistoty a strachy. Seděl jsem tam jako dokonalý produkt Věčnosti a uvědomoval jsem si to. A byl jsem při tom všem s těmi muzikanty, mezi námi nebyly žádné hranice, najednou jsem pochopil, co to znamená slovo svoboda, a že moje cesta půjde dál a dál. Byl jsem přítomen velké Bohoslužbě, kde byla katedrálou celá naše Země, oltářem vzduch i voda, a klenbou celý vesmír. Stačila tahle hudba, nepotřeboval jsem žádného kněze ani kazatele. Ačkoli jsem nerozuměl slovům písní, vůbec to nevadilo, protože ke mě tato hudba jako celek promlouvala jasnou řečí. Mnohokrát jsem potom uvažoval o slovech církevních hodnostářů, kteří hudbu té doby označovali za Ďáblovu lest, aby se k nám skrze ní dostal. Nebo na slova Komunistů, že je to západní nelidský škvár a nehodí se pro socialistického člověka, budujího v potu tváře lepší svět. Za sebe mohu říci, že mě bigbít povznesl a dovedl až k Nejvyššímu, k novému pojetí vidění světa, což se jim nikdy nepodařilo.
