Článek
Na figurce se horní klenba láme do schodů, zatímco rovný sokl se tiskne dlouhé hodiny zbytečně jemně. Přepnout celý profil z 0,20 na 0,10 mm problém vyřeší jen napůl: oblouk se zlepší, ale čas tisku naroste i v místech, kde jemnější vrstvy nic nepřinesou. Právě pro takové díly má PrusaSlicer variabilní výšku vrstvy.
Nástroj dovolí použít nízké vrstvy na šikmých a zakřivených plochách a vyšší tam, kde jsou vrstvy z pohledu čtení tvaru lhostejné. Není to univerzální přepínač kvality ani způsob, jak z trysky 0,4 mm udělat jemnější průměr. Je to řízení chyby vznikající na povrchu, který tiskárna převádí do vodorovných kroků.
Schody nevznikají na každé stěně stejně
Výška vrstvy ovlivňuje především rozlišení ve směru Z. Na svislé stěně se jednotlivé vrstvy skládají nad sebe a při pohledu z boku nevytvářejí typický schodový efekt. Na šikmé ploše, kupoli, kuželu nebo zaobleném rameni se naopak každý krok projeví. Čím plytčí úhel vůči podložce, tím více je vidět rozdíl mezi dvěma sousedními vrstvami.
Proto ani extrémně jemná vrstva nezachrání například embosovaný nápis položený vodorovně na horní ploše: jeho obrys vzniká v rovině XY a limituje jej dráha trysky, šířka extruze a geometrie modelu. Prusa ve své dokumentaci výslovně rozlišuje vertikální rozlišení od rozlišení v XY. Je to dobrá brzda pro očekávání, že 0,07 mm automaticky zlepší každý vizuální detail.
Nejprve zvolte rozumný průměr
Proměnná výška vrstvy nenahrazuje volbu základního profilu. Slicer vychází z jeho šířky extruze, rychlostí a dalších parametrů. Pro trysku 0,4 mm funguje pro mnoho běžných dílů jako výchozí bod 0,15 nebo 0,20 mm; volba 0,10 mm dává smysl, když většinu dílu tvoří pohledové křivky. Oficiální profily PrusaSliceru pracují i s tím, že vyšší vrstvy mají širší stopu materiálu, takže změna profilu není jen změnou jediného čísla.
Dokumentace zároveň doporučuje s 0,4mm tryskou nejít s výškou nad zhruba 80 procent průměru trysky; nad průměr trysky ji PrusaSlicer nepustí vůbec. V proměnném profilu proto není cílem honit nejvyšší možné úseky. Vyšší vrstvy mají zkrátit rovné, opticky nenáročné části, aniž by zhoršily přilnavost nebo stabilitu tisku.
Adaptivní výpočet je první návrh, ne rozsudek
Po výběru modelu zpřístupní slicer nástroj Variable layer height. Adaptivní funkce vytvoří profil podle poměru Quality/Speed a v náhledu ukáže kontury jednotlivých vrstev. To je užitečnější než hádat podle odhadu času: už před slicováním je vidět, kde program přidal jemnost a kde naopak zvolil vyšší krok.
Automatika má ale jen geometrii modelu. Neví, která strana bude u vystaveného modelu na očích, zda se má na konkrétní křivce zastavit světelný odlesk, ani jestli bude díl obrobený. Po kliknutí na Adaptive se proto vyplatí projít boční profil. Je-li jemná oblast na skrytém spodku a pohledová křivka dostala příliš vysokou vrstvu, nástroj umožňuje lokální úpravu myší.
Vyhlazení brání skokům mezi dvěma režimy
Při ručním přidávání detailu lze snadno vytvořit prudký přechod: několik jemných vrstev, hned vedle nich vysoké. Slicer sice takový G-code technicky vytvoří, ale náhlé změny nemusí být nejlepší pro plynulost povrchu ani pro předvídatelnost toku. Funkce Smooth rozloží změnu do širšího úseku; větší poloměr vyhladí profil silněji. Volba Keep min naproti tomu chrání nejnižší vrstvy, aby se při vyhlazení nezvedly.
Praktické použití je dobře vidět na oblém víčku: nejjemnější vrstvy patří do vrcholu a k místu, kde se mění křivost. Na dlouhém svislém válci pod ním mohou být vyšší. Po adaptivním výpočtu proto vyhlaďte přechod, ale zachovejte minimum v oblasti, kde má povrch v odlesku zůstat čistý. Vznikne méně náhlých změn a zároveň se jemné vrstvy nerozlijí po celém modelu.
Čas se šetří hlavně mimo pohledové křivky
Výsledek není třeba posuzovat jen podle procent v odhadu. U nízkého dekorativního modelu může být rozdíl malý, protože většinu času zabere první vrstva, vnější stěny a chlazení. U vyššího dílu s jednou zaoblenou horní částí je přínos zřetelnější: tělo se vytiskne rychleji a jemný krok zůstane pouze tam, kde skutečně snižuje schody.
Je dobré porovnat tři náhledy: jednotnou běžnou vrstvu, jednotnou jemnou vrstvu a adaptivní profil. Pokud se adaptivní verze blíží časem běžné vrstvě, ale na pohledové křivce má hustší kontury, splnila účel. Když se naopak téměř celý model zbarví jako jemný, je často účelnější zkontrolovat orientaci dílu. Natočení modelu může změnit, které plochy jsou šikmé vůči vrstvení, a někdy přinese víc než další snižování vrstvy.
Proměnná výška nemění pevnost automaticky
Jemnější vrstva může v určitých situacích změnit vzhled povrchu i propojení vrstev, ale sama o sobě není nastavením pevnosti. Funkční držák, páka nebo krabička se nezesílí jen proto, že má v části modelu 0,10 mm. Pro nosnost obvykle více rozhoduje orientace vůči zatížení, počet perimetrů a geometrie stěn. Prusa u nastavení perimetrů připomíná, že pevnost modelu je převážně dána počtem obvodů, nikoli výplní.
To otevírá rozumnou kombinaci: pohledovou křivku vytisknout jemně, ale funkční zóny řešit v návrhu a nastavení stěn. Nechat proměnnou výšku suplovat konstrukční rozhodnutí vede jen k delšímu tisku a nejasnému výsledku.
Kdy nástroj raději vypnout
U jednoduché krabičky s kolmými stěnami není co adaptovat. U modelu určeného pro přesné následné obrábění také nemusí být kosmetický přínos relevantní. Opatrnost je na místě u pracovních postupů, které vyžadují jednotnou výšku vrstvy: některé starší návazné nástroje nebo profily s ní nemusí počítat. Pro běžný FDM tisk v aktuálním sliceru je funkce podporovaná, ale sdílený projekt je vhodné otevřít a znovu zkontrolovat v náhledu.
Nejlepší první experiment není velká socha, ale malý model s válcem, šikmou rampou a obloukem. Vytiskněte jej jednou s jednotnou 0,20mm vrstvou a podruhé s adaptivním profilem. Porovnání proti světlu ukáže, kde se jemnost opravdu projeví, a odhad času napoví, zda se ji podařilo umístit jen do míst, která ji potřebují.
