Článek
A v tiskárně? Obyčejná šedá.
Dlouho jsem si říkal, že je to normální. Že to tak má každý, kdo to s 3D tiskem myslí vážně. Že zásoba materiálu je znakem připravenosti. Jenže čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mi docházelo, že ty cívky nejsou jen materiál. Jsou to možnosti. A možná i trochu iluze.
Když klikám na „Přidat do košíku“, nekupuji plast. Kupují si představu budoucího projektu. Něčeho, co jednou vytvořím. Něčeho, co bude stát za to.
Ten projekt většinou nemá konkrétní podobu. Je to jen pocit: „Tohle by se mohlo hodit.“ A právě v tom „mohlo“ je ukryté všechno.
Ve světě 3D tisku má FOMO zvláštní podobu. Nejde o to, že mi uteče večírek nebo trend. Jde o to, že mi uteče dokonalá barva. Limitovaná edice. Speciální směs. Strach, že až přijde ten správný nápad, já nebudu mít správný materiál.
Je to paradox. Tisk je o tvoření, ale často víc času věnujeme přípravě na tvoření než samotnému tvoření.
Možná je to forma kontroly. V době, kdy je všechno nejisté, je příjemné mít doma něco hmatatelného. Zásobu. Pocit, že si dokážu vyrobit, co budu potřebovat. Že jsem soběstačný.
Filament jako malý ostrůvek jistoty.
Jenže pak přijde jiný moment. Otevřu skříň, vyndám několik cívek a najednou nevím, kterou použít. Každá je na něco „lepší“. Každá si zaslouží „lepší projekt“. A obyčejný držák na kabely najednou působí jako nedůstojné využití.
Tady začíná výběrová paralýza. Čím víc možností mám, tím hůř se rozhoduje. Čím víc barev a materiálů vlastním, tím víc váhám, jestli právě tahle je ta správná. A někdy to skončí tím, že netisknu vůbec.
Je zvláštní, jak snadno se z tvůrce může stát sběratel. Místo aby materiál mizel pod tryskou, hromadí se v policích. A já si říkám, jestli si náhodou neschovávám radost „na potom“.
Nejhezčí cívky zůstávají zabalené. Ty speciální čekají. A já čekám s nimi.
Možná si tak chráníme představu o dokonalém projektu. Dokud ho nezačneme, může být dokonalý. Jakmile ho vytiskneme, stane se skutečným – a tedy nedokonalým. Možná proto tolik odkládáme.
Uvědomil jsem si, že hromadění filamentu není jen o plastu. Je to o identitě. O tom, jak se chceme vidět. Jako někdo, kdo je připravený. Kreativní. Technicky vybavený.
Cívky jsou tichým důkazem toho, že „to myslíme vážně“.
Ale vážně to myslíme až ve chvíli, kdy tiskneme. Když riskujeme nepovedený výtisk. Když použijeme tu krásnou barvu na obyčejnou věc. Když dovolíme materiálu, aby splnil svůj účel – být spotřebován.
Možná nehromadíme plast. Možná hromadíme budoucnost. Projekty, které jednou uděláme. Nápady, které jednou dotáhneme. Lepší verzi sebe sama.
Otázka je, jestli ta lepší verze vznikne tím, že budeme dál skladovat možnosti. Nebo tím, že jednu z nich dnes večer vytáhneme z krabice a vložíme do tiskárny.
Možná největší odvaha není koupit další cívku.
Možná je to odvaha tu nejhezčí konečně použít.
