Článek
Jak už to v životě bývá, zrovna když se mi na úřadě začalo celkem dařit a líbit, a pronikala jsem do spletitostí daňových zákonů a navázala nová přátelství, která přetrvávají dodnes, dostala jsem „nabídku“, která se jevila jako ta, „která se neodmítá“.
Známí mé kamarádky podnikatelky ve složení právník a inženýr ekonom si otvírali poradenskou kancelář a chtěli svůj tým doplnit právě mnou, jaká to čest! Takže nakonec mě můj sen – podnikání nemine a to dokonce v oboru, už žádný maloobchod! To je ono, to je to pravé! Jsem přece ekonomka, žádná hokyně. Heslo té vypjaté porevoluční doby : „Kdy jindy než teď, kdo jiný než ty !“ bude i mým heslem.
Rozhodla jsem se tedy na tu lukrativní nabídku kývnout, ale stejně jako v případě mého pokusu o „podnikající ženu za pultem“ jsem zase fikaně na úřadě zatím výpověď nedala.
Byla jsem nadšená a přesvědčená, že vybudujeme skvělý tým a klienti se jen pohrnou. Budeme schopni poskytovat komplexní služby, zahrnující poradenství právní, ekonomické a účetní a ode mě ještě jako bonus know how při jednání s úřady.
Zažádala jsem si o vydání živnostenského listu a zakoupila kalhotový kostým, který stál víc než můj měsíční plat na finančním úřadě, k tomu velkou kabelu, do které se vejde jak spis, tak láhev vína, to je základ.
Bohužel ne kabelu koženou, to bych úplně vyhubila náš beztak už chatrný rodinný rozpočet, však je čas, kůže bude, až nám poradenství začne sypat. Své dlouhé, dosud rozpuštěné vlasy jsem svázala do nízkého elegantního uzlu a takto vybavena netrpělivě čekala na naši první kauzu.
Ta na sebe nedala dlouho čekat, jednalo se o „revizi“ účetnictví známého podnikatele, nejprve však mi „moji partneři“ ukázali naší budoucí kancelář. Z velké, zajímavě členěné místnosti v krásně opraveném domě v centru města jsem byla nadšená. Z průběhu naší „revize“ již méně.
Ta se totiž odvíjela tak, že naše „fialové trio“ - ano i moji partneři měli saka této módní barvy, to byl code dress té doby včetně bílých ponožek u mužů - nakráčelo do firmy a nechalo si nalít skotskou (další nezbytná rekvizita devadesátek).
Po několika úvodních frázích nahlédl „partner ekonom“ do účetnictví, jen tak letem světem, načež spráskl ruce a začal bědovat, že něco tak strašného ještě neviděl.
Jako na povel začal ze sebe „partner právník“ chrlit sankční paragrafy, které nešťastníkovi, který má takhle zrůdně vedené účetnictví, bezprostředně hrozí.
Podnikatel ztratil barvu, nalil si druhou whisky a začal prosit o pomoc a slitování. „Jistě, že vás v tom nenecháme, od toho jsme tady,“ prohlásili ti spasitelé a už mu strkali pod nos smlouvu na rekonstrukci účetnictví za „velmi, velmi slušnou cenu“.
„Mohla bych se na to také podívat? “ zeptala jsem se a natahovala ruku po účetním deníku. „Není třeba!“, vykřikli dvojhlasně až se podnikatel lekl a raději schoval to údajné zvěrstvo do šuplíku.
Moje radost z budoucího „podnikání v “ oboru“ utrpěla značnou trhlinu, nechápala jsem, proč mě vlastně brali sebou a hlavně se mi vůbec, ale vůbec nezamlouvala metoda zastrašování a následné, tučně zaplacené „záchrany“ před krutým trestem.
Zdá se, že ti dva výtečníci mají se mnou jiné plány, než abych mařila plány jejich a nakukovala do peněžních deníků a knih faktur přijatých a vydaných a nedej bože je shledala správně, nebo alespoň přijatelně vedené. Kvůli tomu si mě evidentně nepořídili.
Špionáž na finančním úřadě, to měl být můj hlavní úkol. Shromažďovat a vynášet informace o poplatnících a plátcích daně, aby si oni „poradci“ mohli podle nich vytipovat další oběti, případně měli přehled o podnikatelských záměrech, úvěrech, zisku a dalších skutečnostech, majících cenu zlata…
