Článek
Skoro omluvně. Jako by šlo o přiznání k něčemu nepěknému.
„Mami… já nechci být problém.“
Zvedla jsem hlavu od sporáku.
„Jaký problém?“ zeptala jsem se automaticky, s lehkým úsměvem, který měl větu odlehčit.
Jenže ona se neusmála zpátky.
Seděla na židli s nohama pod sebou, ruce složené v klíně. Připravená. Čekající. Jako někdo, kdo právě oznámil špatnou zprávu a teď vyčkává trest.
„Aby ses nemusela zlobit,“ vysvětlila.
„Aby ses nemusela omlouvat kvůli mně.“
„Abych… nebyla navíc.“
To poslední slovo mi projelo tělem jako chlad.
Bylo jí deset.
Nikdy nebyla „zlobivá“. Nevyžadovala pozornost. Nehádala se. Uměla čekat. Uměla ustoupit. Uměla zmizet.
A my jsme to považovali za vychovanost.
Začala jsem si všímat, kolikrát za den se mi omluví.
Když se zeptá.
Když něco chce.
Když projde kolem mě.
„Promiň.“
„Nechci otravovat.“
„To je v pohodě, zvládnu to sama.“
Jednou večer jsem ji našla sedět v koupelně potmě.
„Proč tu sedíš?“
„Abych nebyla slyšet,“ odpověděla.
Tehdy mi došlo, že ta věta nevznikla z ničeho. Že se v ní nashromáždily roky drobností. Povzdechy. Věty typu „teď nemám kapacitu“. Naše únava, kterou si přeložila jako svou vinu.
Nikdo jí nikdy neřekl, že je problém.
Ale nikdo jí ani jasně neřekl, že není.
Sedla jsem si k ní na zem.
„Víš, co je problém?“ zeptala jsem se.
Zavrtěla hlavou.
„Problém je něco, co se má vyřešit. A ty nejsi věc.“
Rozplakala se. Ne dramaticky. Tiše. Úlevně. Jako by z ní spadlo něco těžkého, co držela příliš dlouho.
„Myslela jsem,“ vzlykla, „že když budu hodná, tak mě budeš mít radši.“
Objala jsem ji tak pevně, až se nadechla nahlas.
„Já tě mám ráda i tehdy, když zabíráš místo,“ řekla jsem.
„I když se ptáš. I když něco chceš. I když jsi slyšet.“
Dnes už tu větu neříká.
Ale někdy ji pořád vidím v tom, jak se zarazí. Jak čeká na svolení. Jak sleduje moji náladu dřív, než promluví.
A pokaždé jí připomínám:
„Nemusíš být tichá, aby tě někdo unesl.“
„Nemusíš se zmenšovat, aby ses vešla.“
Protože svět už má dost dětí, které se učí nebýt problém.
A zoufale málo těch, které vědí,
že mají právo být vidět.
