Jeden obyčejný den ve středověkých Čechách: co jedli lidé, kdy vstávali a čeho se nejvíc báli

Zapomeňte na romantické představy z filmů – realita byla drsná, plná dřiny a nejistoty. Pojďme se podívat na život očima sedláka, řemeslníka či měšťana někde mezi 13. a 15. stoletím.

Budík? Ten by středověký člověk nepotřeboval, i kdyby existoval. Denní rytmus se řídil sluncem a zvonům z kostelních věží. V létě lidé vstávali s prvními paprsky, tedy kolem čtvrté až páté hodiny ranní. V zimě si mohli dopřát trochu delší spánek, ale i tak bylo třeba vstát nejpozději kolem šesté hodiny.

První, co člověk po probuzení udělal, byla krátká modlitba. Víra prostupovala středověký život úplně vším a den bez modlitby byl nemyslitelný. Teprve pak následovalo jednoduché ranní osvěžení – umytí obličeje a rukou studenou vodou z džberu nebo ze studny. O hygieně měli středověcí lidé jiné představy než my dnes, ale nebyli tak špinaví, jak se často myslí.

Snídaně byla prostá a vydatná. Základ tvořil chléb – tmavý, žitný nebo pšeničný, podle toho, jak bohatý jste byli. K tomu něco na přilepšenou: kousek sýra, cibule, pažitka nebo česnek. Bohatší si mohli dopřát kus uzeného masa nebo slaniny. K pití? Rozhodně ne voda – ta byla považována za nebezpečnou a pili ji jen ti nejchudší. Místo toho se popíjelo slabé pivo nebo řídké víno. Ano, i děti.

Oběd přicházel kolem poledne a byl hlavním jídlem dne. Kaše z různých obilnin, polévky s kroupami nebo fazolemi, vařená zelenina, chléb namočený do omáčky. Maso bylo vzácností – většina lidí ho jedla jen o svátcích nebo v neděli. Ryby byly častější, zejména o postních dnech, kterých byl v roce nespočet.

Večeře kolem šesté hodiny byla podobná jako snídaně – chléb, něco málo k zakousnutí a zase pivo nebo víno. Spát se chodilo brzy, obvykle kolem osmé hodiny večer, protože svíčky a olejové lampy byly drahé.

Drtivá většina obyvatel středověkých Čech byla zemědělci. Jejich den byl nekonečnou řadou úkolů podle ročního období. Na jaře orali pole, v létě žali obilí, na podzim sklízeli úrodu a v zimě opravovali nářadí a starali se o dobytek. Vše ruční prací, bez mechanizace.

Ženy měly vlastní koloběh povinností: staraly se o děti, vařily, tkaly, předli, dojily krávy, pásly drůbež, pěstovaly zeleninu na zahradě. Práce byla od svítání do soumraku, sedm dní v týdnu – kromě nedělí a svatků, kdy byla práce zakázána církví.

Ve městech to vypadalo trochu jinak. Řemeslníci ve svých dílnách vyráběli boty, kovářské výrobky, sukno, hrnce nebo pekli chléb. Obchodníci prodávali zboží na trzích. Ale i tady se pracovalo tvrdě a dlouho. Města byla hlučná, plná zápachu z dílen, stájí a odpadků házených do ulic.

Středověk byl doba plná strachu. Lidé se báli mnoha věcí, ale některé hrůzy vystupovaly do popředí.

Hlad byl možná největší noční můrou. Špatná úroda znamenala hladovění pro tisíce lidí. Sucho, mrazy, příliš mnoho deště – cokoliv mohlo zničit úrodu a odsoudit rodiny k smrti. Zásoby jídla byly omezené a nebylo kam se obrátit o pomoc.

Nemoci byly druhým velkým strašákem. Mor, neštovice, úplavice – choroby, které dnes vyléčíme antibiotiky, tehdy znamenaly jistou smrt. Když se v kraji objevil mor, lidé prchali, kam mohli. Ale často bylo už pozdě. Černá smrt v polovině 14. století pobila třetinu až polovinu obyvatel Evropy včetně Čech.

Válka byla stálou hrozbou. Když přitáhla vojska – ať už cizí nebo domácí – vesničané se třásli. Vojáci plenili, znásilňovali, zabíjeli. Ani v čase „míru“ nebylo bezpečno – lupiči, žoldnéři bez angažmá a zběhlí nevolníci terorizovali okolí.

Oheň byl stejně nebezpečný jako nepřítel. Dřevěné domy pokryté došky chytaly jako troud. Když vypukl požár, mohl zničit celou vesnici nebo městskou čtvrť během hodin.

A pak tu bylo prokletí, čarodějnictví a ďábel. Středověcí lidé žili ve světě plném nadpřirozena. Každá nemoc, každá nehoda mohla být dílem zlých sil. Sousedé se obviňovali z čarování, lidé nosili amulety proti urečení. Strach z pekelného ohně byl reálnější než strach z vězení.

Když den skončil a tma zahalila chalupu, rodina se shromáždila u ohně. Tady se vyprávěly příběhy, zpívaly písně, opravovaly se nástroje. Muži si možná střihli partičku kostek (i když hazard byl církví zakazován). Ženy předli nebo šily.

Spalo se všichni pohromadě – rodiče, děti, často i dobytek v přízemí chalupy, jehož teplo pomáhalo vytápět obytný prostor nad ním. Postele měli jen bohatí; většina lidí spala na slámě pokryté hrubými dekami.

Středověký život byl tvrdý, krátký a nejistý. Průměrná délka života byla kolem 30–35 let, i když pokud jste přežili dětství, mohli jste se dožít i šedesátky. Většina lidí nikdy neopustila svou vesnici nebo město. Svět byl malý, uzavřený a plný nebezpečí.

Přesto v tom všem lidé nacházeli radost – ve svátcích, v pivu, v hudbě, v příbězích. Smáli se, milovali, snili. Byli to lidé jako my, jen se světem kolem nich mnohem drsnějším a nevyzpytatelnějším.

Až příště budete nadávat na budík nebo na přepálený toast, vzpomeňte si na středověkého sedláka, který musel vstát za tmy, najíst se tvrdým chlebem a pak patnáct hodin pracovat na poli – s vědomím, že jediná krupobití může zničit celou roční úrodu a odsoudit jeho rodinu k hladu.