Článek
Každé pondělí ráno byl jiný. Zatímco ostatní dny vstával bez většího odporu, v pondělí se vlekl, byl tichý, podrážděný. Často ho bolelo břicho. Někdy hlava. Jindy mu bylo „jen špatně“.
Přikládala jsem to klasickému začátku týdne. Kdo má rád pondělky? Říkala jsem si, že je to normální. Jenže časem jsem pochopila, že nejde o školu jako takovou. Šlo o ten den. Konkrétně.
V neděli večer byl neklidný. V noci se budil. Ráno plakal kvůli maličkostem. A když jsem se ho ptala, co ho čeká, odpovídal vyhýbavě.
„Nic.“
„Všechno je v pohodě.“
Ale nebylo.
Zlom přišel jedno pondělí, kdy jsem ho našla sedět na posteli, oblečeného, s batohem v ruce, jak zírá do zdi. Neplakal. Jen tam byl. Jako by čekal na něco nevyhnutelného.
„Synku,“ řekla jsem opatrně, „čeho se dnes bojíš?“
Dlouho mlčel. Pak zašeptal: „Pondělí.“
To slovo řekl tak, jako by samo o sobě znamenalo hrozbu.
Nešla jsem ten den do práce. Odvedla jsem ho do školy a po cestě jsem si všímala každého detailu. Jak zpomaloval u brány. Jak se mu stáhly ramena. Jak se díval na hodinky. A jak se mu ulevilo, když zazvonilo… a zároveň ne.
Odpoledne jsem šla do školy znovu. Bez ohlášení. Ne s obviněním, ale s otázkami. Mluvila jsem s třídní učitelkou. Ta mi řekla, že pondělí má třída pravidelně „speciální hodinu“ – rozvojové aktivity vedené externím lektorem.
„Je přísný, ale spravedlivý,“ dodala. „Děti ho respektují.“
To slovo mě znovu bodlo. Respekt. Nebo strach?
Večer jsem si k synovi sedla a řekla mu, že v pondělí do školy nemusí. Že nic nehrozí. Že ho poslouchám.
Rozplakal se. Ne hystericky. Zhroutil se. A mluvil.
Ten lektor děti systematicky zesměšňoval. Vyvolával je před tabuli, hodnotil jejich odpovědi před třídou, používal ironii, srovnával je mezi sebou. Slabší zesměšňoval, citlivější ignoroval. Věděl přesně, kam mířit. A věděl, že pondělí je den, kdy jsou děti nejzranitelnější.
„Říkal, že když si stěžuji, tak budu ještě horší případ,“ řekl syn. „A že mi to stejně nikdo nebude věřit.“
A já si uvědomila, jak blízko jsem byla tomu, abych to přehlédla úplně. Jak snadné je schovat strach dítěte za běžné vysvětlení. Za „to je normální“.
Následovalo řešení. Ne rychlé, ne jednoduché. Škola nejdřív zlehčovala. Pak přišly další výpovědi rodičů. Další pondělky. Další děti.
Lektor skončil.
Syn dnes pondělky zvládá. Ne s nadšením, ale bez strachu. A já už vím, že když se dítě bojí konkrétního dne, nejde o kalendář.
Jde o to, co ten den představuje.
A že někdy stačí poslouchat o chvíli déle, než si připustíme, že „to je asi jen období“.
