Článek
Tyhle věci nepřicházejí náhle, s varováním. Plíží se pomalu, nenápadně, schované za slova jako „je klidný“, „je hodný“, „on si nestěžuje“.
Až jednoho dne mi došlo, že můj syn nemlčí proto, že by neměl co říct.
Ale proto, že se naučil, že je lepší neříkat nic.
Když byl malý, byl jiný. Hodně mluvil. Ptával se. Komentoval svět kolem sebe. Říkal, co se mu líbí, co ho bolí, co nechápe.
„Tohle je mi nepříjemné,“ řekl klidně ve čtyřech letech, když se mu něco nelíbilo.
„Tohle se mi nelíbí,“ prohlásil bez ostychu.
Byla jsem na něj hrdá. Říkala jsem si, že je otevřený, vnímavý.
Netušila jsem, že přesně tohle se začne ztrácet.
Postupně jsem si všímala drobností.
Když se ho někdo zeptal, jak se má, odpověděl: „Dobrý.“
I když dobrý nebyl.
Když se ho ptali, co chce, řekl: „Je mi to jedno.“
I když mu to jedno nebylo.
Když ho něco ranilo, usmál se.
A téma změnil.
„On je tak vyrovnaný,“ říkali lidé kolem.
A já jim věřila.
Poprvé mě to zarazilo, když jsem se ho zeptala, proč je smutný.
„Nejsem,“ odpověděl rychle.
„Jsi,“ namítla jsem jemně.
Pokrčil rameny. „To je jedno.“
Ta věta se u nás doma začala objevovat často. Příliš často.
Jednou večer jsem ho slyšela mluvit ze spaní. Ne křičet. Ne plakat. Jen šeptat.
„To nevadí… já to vydržím…“
Seděla jsem u jeho postele a došlo mi, že se neučí pojmenovávat pocity.
Učí se je potlačit.
Začala jsem se ptát víc. Ale narážela jsem na zeď.
„Jak ses dneska cítil?“
„V pohodě.“
„Co tě dneska naštvalo?“
„Nic.“
„Co ti udělalo radost?“
„Nevím.“
Byla to prázdná slova, za kterými se skrývalo příliš mnoho.
Jednou, při obyčejné hádce o hloupost, to z něj vypadlo.
„Když něco řeknu, stejně je to špatně,“ vyhrkl.
Ztuhla jsem.
„Kdo ti to řekl?“
„Nikdo,“ odpověděl. „Já jsem si to všiml.“
Zase ta věta.
Všiml si tónu hlasu. Povzdechů. Očí, které se protočily. Ticha, které přišlo po jeho slovech.
Nikdo mu neřekl „mlč“.
Ale všechno kolem ho to naučilo.
„Tak radši nic neříkám,“ dodal tiše. „Aspoň nikoho nenaštvu.“
Objala jsem ho a měla pocit, že objímám dítě, které je na svůj věk příliš opatrné.
Dítě, které se naučilo hlídat samo sebe dřív, než se naučilo rozumět sobě.
Začali jsme to rozplétat pomalu. Hodně pomalu.
Učila jsem se nehodnotit. Neopravovat. Neskákat do řeči.
Když řekl, že je naštvaný, neříkala jsem: „To přejde.“
Když byl smutný, neříkala jsem: „To nic není.“
Říkala jsem: „Rozumím.“
„Dává to smysl.“
„Děkuju, že mi to říkáš.“
Nešlo to hned. Někdy mlčel dál. Někdy se zasekl uprostřed věty.
Ale jednoho dne přišel a řekl: „Mami, dneska jsem byl fakt naštvanej.“
Byla to obyčejná věta.
Pro mě obrovská.
Dneska pořád mlčí víc, než bych si přála. Ale už vím, že mlčení není jeho povaha.
Je to dovednost, kterou se naučil příliš brzy.
A stejně jako se naučil mlčet, se teď učí znovu mluvit.
O sobě.
O strachu.
O radosti.
O věcech, které bolí.
A já se učím poslouchat tak, aby už nikdy neměl pocit,
že ticho je bezpečnější než pravda.
